Papežská protestní nóta proti závěrům Vídeňského kongresu, které způsobují újmu náboženství a katolické církvi (14. 6. 1815)

Níže podepsaný Kardinál, Státní sekretář Jeho Svatosti Pia VII. a jeho Velvyslanec na Vídeňském kongresu, podle pokynů Svaté stolice ve své nótě ze 17. listopadu 1814 adresované Jeho Příteli, Panu Princi Metternichovi, prezidentu Komise pro německé záležitosti, neopomněl představit požadavky Svatého otce ve věci ztrát a škod způsobených německým církvím, ať už v jejich právech a výsadách či na jejich statcích.

Jeho Svatost již dříve dala veřejně ve známost svůj účastný žal nad tím, když vidí, jak je postižena různými Dohodami (především tou Ratibořskou z roku 1803) a též jejich realizací, které způsobují tak vážné změny jak na úkor biskupství, kapitul, klášterů a jiných církevních institucí v Německu, tak ke škodě Svaté říše římské samotné, změn týkajících se světské moci církve, která je nezbytná pro spásu duší, stejně jako pro udržení práv Apoštolské Svaté stolice, která byla v průběhu staletí uznána císaři a jinými panovníky Říše.

Během dlouhého období nesnází Svatý otec ve vší pokoře před Pánem Bohem, u kterého skrze své vroucí motlitby úpěnlivě prosí za ducha míru a svornosti pro všechny panovníky a lid křesťanský, vždy vyjadřoval co nejupřímnější přání, aby se jeho pontifikát, který pro něj byl od první chvíle neustálým zdrojem životních nesnází a největší hořkosti, stal šťastným obdobím, kdy se s návratem řádu a u příležitosti všeobecné obnovy míru dostaví triumf náboženství a bude dosaženo znovunavrácení církve na všechna místa, odkud byla vypuzena.

V důsledku toho níže podepsaný, vykonávaje příkazy Svatého otce, nemůže než připojit ke svým prohlášením co nejupřímnější motlitby za náležité odčinění zla, která jsou dána k posouzení Německé komisi ve výše zmíněné Nótě, na kterou musí býti odpovězeno.

Pro ty, kteří střeží práva a výsady církví Německa, práva a výsady z nichž část vnitřně náleží všeobecnému zřízení církve a z nichž jiná část vychází z legitimního a kanonického vlastnictví německých církví, kvůli principům, jejichž vyhlášení je očekáváno od slavných panovníků, kteří vládnou Německu, chová Jeho Svatost naději, že tito šlechetní vládcové propůjčí veškerou svou pomoc a úsilí uspořádání věcí církevních tohoto věhlasného národa ve shodě se zákony církve.

Nicméně fakt, že rozličná uspořádání, jejichž prostřednictvím Vídeňský kongres zamýšlel změnit nebo nastolit poměry ve prospěch těch, kteřížto si hledí majetků církve v Německu, nemůže být ničím jiným, než zdrojem zármutku Svatého otce. Církevní knížectví, která byla zničena revolučním násilím a v jejichž prospěch (rovněž) hovořily stejné principy a práva, která jsou na panstvích svěřena světským panovníkům, nebyla znovu obsazena církevními hodnostáři a byla přidělena rozličným světským panovníkům, vyznání katolického i nekatolického. Církevní jmění, svaté to dědictví církví tak starobylých a tak věhlasných, nezbytná k provozování bohoslužeb, k obdržení svěcení kněžského a která též poskytují též nezbytná a nesmírně prospěšná zaopatření kněžstvu laickému i řádovému obou pohlaví, toto jmění bylo bezděčně a bez jakéhokoliv zásahu vyšší moci zčásti ponecháno novým vlastníkům, aniž by byl brán zřetel na dotyčné účely. Svatá říše římská, centrum politické jednoty, ctihodné dílo doby antické, zasvěcené vznešenému charakteru náboženství, říše, jejíž zhroucení bylo jedním z nejzhoubnější revolučních zvratů, tato říše nebyla ze svých ruin vzkříšena.

Povinnosti vyplývající z postavení zjevné hlavy církve a slavnostní přísahy proslovené Svatým otcem při svém povýšení na stolec apoštolský mu ukazují cestu, jak vytrvat i v těchto strastných dobách.

Má též před očima příklad ve svých věhlasných předchůdcích, kteří se museli v případech méně vážných, než je tento, postarat o práva náboženská a práva Svaté stolice. Takto činili, a není možné řadu těchto dřívějších činů nevzpomenout, Inocenc X. po kongresu a míru Vestfálském v roce 1649, Kliment XI. po uzavření smlouvy Alt-Radstädtské v roce 1707 a smlouvy Badenské v roce 1714 a Benedikt XIV. v roce 1744 a stejně tak jejich zástupci na výše řečených kongresech protestovali proti všem novotám obsažených v těchto smlouvách a provedených na úkor církve a práv Svaté stolice.

Svatý otec odpovědný před Pánem Bohem, před církví a před svými věrnými, neztráceje ze zřetele své zásadní povinnosti, nemůže pomlčet nad rozhodnutími tohoto druhu.

V souvislosti s tím níže podepsaný kardinál v souladu s příkazy Jeho Svatosti a po vzoru vyslanců Svaté stolice, kteří byli dříve vysláni na rozličné kongresy, především biskupa z Narde, Fabia Chigi, vyslaného na kongres Vestfálský, kardinál má tu čest předat Jeho Excelenci princi Metternichovi zde připojenou protestní nótu, která se ohrazuje proti rozhodnutím a všem dalším aktům, které se dějí na úkor zájmů katolického náboženství a proti právům církve a Svaté stolice a která jsou dodržována nebo ustanovena Vídeňským kongresem.

Níže podepsaný prosí o to, aby jeho protestní nóta byla přičleněna k protokolu Kongresu.

Má tu čest opakovat, atd.

Hercule, Kardinál Consalvi.

M. de Clercq (ed.), Recueil des traités de la France II. (1803-1815), Paris 1880, s. 615-617.