Pařížská mírová smlouva (30. 3. 1856)

Čl. I. Ode dne výměny ratifikačních listin této mírové smlouvy budiž na věčné časy mír a přátelství mezi Jeho Veličenstvem všeruským carem na straně jedné a Jeho Veličenstvem císařem Francouzů, Jejím Veličenstvem královnou Spojeného království Velké Británie a Irska, Jeho Veličenstvem králem sardinským a Jeho císařským Veličenstvem sultánem na straně druhé, mezi jejich nástupci a dědici, říšemi a poddanými.

Čl. II. V důsledku šťastného obnovení míru mezi Jejich Veličenstvy budou vyklizeny země, jež jejich vojska během války dobyla a obsadila. O způsobu a pořadí odchodu vojsk, k němuž má dojít v době pokud možno nejkratší, budou dohodnuty zvláštní podmínky.

Čl. III. J. V. všeruský car se zavazuje vrátit J. V. sultánovi město Kars s citadelou a stejně i jiné části otomanských držav, obsazené ruskými vojsky.

Čl. IV. Jejich Veličenstva císař Francouzů, královna Spojeného království Velké Británie a Irska, král sardinský a sultán se zavazují vrátit J. V. všeruskému caru města a přístavy: Sevastopol, Balaklavu, Kamyš, Jevpatorij, Kerč-Jenikale, Kinburn a rovněž všechna ostatní místa obsazená spojeneckými vojsky. [...]

Čl. VII. J. V. všeruský car, J. V. rakouský císař, J. V. císař Francouzů, J. V. královna Spojeného království Velké Británie a Irska, J. V. král pruský a J. V. král sardinský prohlašují, že přiznávají Vysoké Portě účast na výhodách obecného práva a spolku evropských států. Jejich Veličenstva se zavazují uznávat každý ze své strany nezávislost a celistivost otomanské říše a garantují svým společným ručením, že tohoto závazku bude přesně dbáno, a proto budou pokládat každý čin namířený k jeho porušení za otázku týkající se obecných práv a prospěchu.

Čl. VIII. Jestliže mezi Vysokou Portou a jednou nebo několika jinými zeměmi, uzavírajícími tuto mírovou smlouvu, vzniknou jakékoliv neshody, jež by mohly ohrozit zachování přátelských vztahů mezi nimi, pak jak Vysoká Porta, tak i každý z oněch států, aniž použijí síly, mají poskytnout ostatním smluvním stranám možnost, aby svým prostřednictvím předešly jakékoliv další srážce. [...]

Čl. XI. Černé moře se prohlašuje za neutrální; vstup do něho a jeho přístavy a vody, otevřené pro obchodní mořeplavbu všech národů, se formálně a navždy uzavírají válečným lodím jak pobřežních, tak i všech jiných států, pouze s těmi výjimkami, jež stanoví články XIV. a XIX. této smlouvy. [...]

Čl. XIII. Poněvadž Černé moře bylo podle čl. XI. prohlášeno za neutrální, nemůže být zapotřebí udržovat nebo zřizovat na jeho březích námořní arzenály jako bezúčelné, a proto se J. V. car všeruský a J. V. sultán zavazují nezřizovat a neponechávat na jeho březích žádné námořní arzenály. [...]

Čl. XX. Výměnou za města, přístavy a země uvedené v čl. IV. této smlouvy a pro větší zabezpečení svobody plavby po Dunaji souhlasí J. V. všeruský car s provedením nového rozhraničení v Besarábii. Za počátek nové hraniční čáry se určuje bod na břehu Černého moře, vzdálený jeden kilometr na východ od solného jezera Burnas, dotýká se střídavě akermanské silnice, po níž bude vedena k Trajanovu valu, půjde jižně od Bolgradu a potom proti řece Jalpuchu k výšině Saracik a ke Katomori na Prutu. Od tohoto bodu proti proudu řeky zůstává beze změny dřívější hranice mezi oběma říšemi. Nová hraniční čára budiž podrobně vyznačena zvláštními komisaři smluvních stran.

Čl. XXI. Území odstoupené Ruskem bude připojeno ke Knížectví moldavskému pod svrchovaností Vysoké Porty. Obyvatelé tohoto území budou požívat práv a výsad, vyhrazených knížectvím, a do tří let jim dovoleno přestěhovat se do jiných míst a svobodně naložit se svým majetkem.

Čl. XXII. Knížectví valašské a moldavské budou pod svrchovaností Vysoké Porty a se zárukou smluvních států požívat výsad a úlev, jichž požívají nyní. Žádnému ze zaručujících se států se nevyhrazuje jejich výlučná obrana. Nepřipouští se žádné zvláštní právo na vměšování do jejich vnitřních záležitostí.

Dějiny Sovětského svazu a československo-sovětských vztahů v dokumentech. Díl II, Praha 1964, s. 140-141. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.