Nepokoje v parku Hybiya v Tokiu (září 1905)

Prvního a druhého září 1905 se pravda konečně nadechla... Nikde žádný prapor, ani žádné hurá. Ticho a konsternace! Zdá se, že Tokio drží smutek. Rozdělení Sachalinu bylo pro něj hořkou deziluzí, ale co říct na to, že se vytratilo odškodnění, ve které věřil celý národ! 4. září se ve všech denících objevily prudké urážky členů vlády, podlé osobní útoky. [...] Vyzývali je k sebevraždě harakiri. [...]

Nazítří bylo svoláno prostestní shromáždění do Hybiya parku [...] (ale shromáždění bylo zakázáno). Policajti ustupovali pod návalem kamenů a občané, jichž se sešlo několik tisíc, obsadili Hybiya Park [...] Ve velkých počtech se rozdávaly vlaječky potažené černou látkou a to je evidentní důkaz, že toto povstání během předcházejících dnů zorganizovali záhadní konspirátoři.

Kanceláře Kokuminu [Le Peuple, provládní deník] byly brány útokem, demolovány. [...] Strážci pořádku museli brzy uprchnout. [...] Jejich polevující a zranující autoritářství bylo dosud snášeno lidem se zdánlivou lhostejností. Ale najednou byli malí tyrani naráz hnáni ze svých míst, která povstalci polévali benzínem a zapalovali. Děti a mládež se zdáli ze všech demonstrujících nejdivočejší. [...]

Demonstrantům se podařilo zapálit jedno z křídel budovy (ministerstva vnitra). Rychle bylo svoláno několik požárních vozů, ale v tom okamžiku se na ně sneslo na tisíce kamínků. [...] Dvě roty imperiální gardy se seřadily před ministerstvem, ale vojáci zůstali nehybní. Patroly kavalérie projížděly městem pomalým krokem. Bylo mi jasné, že neudělají nic proto, aby povstalce rozehnali.

Noc nebyla vůbec klidná; lidé se nejen nerozcházeli, jejich počet neustále rostl: [...] ve všech čtvrtích hořely naráz policejní stanice [...] Zdálo se, že vzbouření, které začalo ráno šestého, přerostlo v sociální povstání a protikřesťanské hnutí. Hordy chudáků, mezi kterými bylo možno zpozorovat četné Kouroumaya [rikšové], obsazovali elektrické tramvaje. [...] Příval vzbouřenců se přihnal ke kostelu Armády spásy a zapálil ho. [...] V 11 hodin večer jiná banda najednou zaútočila na francouzskou katolickou školu a zapálila ji. [...]

Ale v noci ze 7. na 8. byl vyhlášen stav obležení. Dal panovník, tedy jediný člověk, který tehdy podle všech disponoval neoddiskutovatelnou autoritou, osobní rozkazy generálům? V každém případě, 8. ráno armáda rázně zakročila: povstání utichlo, zmizelo, vyprchalo, bylo odfouknuto, aniž by kdo věděl, co se s ním stalo. [...] Pořádek byl obnoven, aniž by padla jediná rána.

L. Naudeau, Le Japon moderne, Paris 1908, s. 195-211. In: Jean-Louis ROBERT (pod vedením), Le XIXe siècle. Histoire Contemporaine, Bréal 1995, s. 230.