Mladý pekařský tovaryš, který dříve studoval a který si stále pamatoval několik Ciceronových frází, se jednoho dne chlubil láskou ke své vlasti. „Co míníš svou vlastí?“, zeptal se ho soused. „Je to tvá pec? Je to snad vesnice, kde ses narodil a kterou jsi od té doby neviděl? Je to ulice, kde přebývali tvůj otec a matka, kteří přišli na mizinu a donutili tě, aby ses živil pečením malých koláčků? Je to radnice, kde nikdy nebudeš superintendantovým úředníkem? Je to chrám Panny Marie, v němž ses nemohl stát sboristou, protože arcibiskupem je absurdní muž - kníže s příjmem dvaceti tisíc zlatých luisů?“
Pekař nevěděl, co odpovědět. Myslitel, který rozhovoru naslouchal, usoudil, že v každé trochu větší vlasti často bývalo mnoho tisíc lidí bez vlasti. Ty, rozkošnický Pařížane, který jsi kromě výletu do Dieppe, kde jsi se cpal čerstvými rybami, nikdy nevykonal velkou cestu, který neznáš nic kromě svého nafermežovaného městského domu, svého venkovského sídla a své lóže v Opeře, kde setrvává znuděný zbytek Evropy, který mluvíš docela uspokojivě svým vlastním jazykem, protože neznáš žádný jiný, ty toto vše miluješ. A miluješ rovněž dívky, které si vydržuješ, šampaňské z Remeše, dividendy, které ti každých šest měsíců vyplácí Hôtel de Ville, a říkáš, že miluješ svou vlast.
Miluje finančík při plném vědomí srdečně svou vlast? Úředník a voják, kteří rabují své zimní kvartýry, cítí oni vřelou lásku k rolnictvu, které přivádějí na mizinu? Kde ležela vlast vévody de Guise – v Nancy, Paříži, Madridu či Římě? Jakou vlast máte vy, kardinálové de La Baluem, Duprat, Lorraine, Mazarin? Kde měl svou vlast Attila a další stovky hrdinů tohoto typu? Rád bych, aby mi někdo řekl, kde ležela Abrahamova vlast. První člověk, který napsal, že vlast je kdekoliv, kde se člověk cítí dobře, byl, tuším, Euripides ve Phaetonovi. Ale první člověk, který opustil své rodiště, aby hledal štěstí jinde, to musel říct už před ním.
Kde je tedy vlast? Není to pole, jehož majitel, žijící v dobře udržovaném domě, může prohlásit: „Mé je toto pole, které obdělávám, i tento dům, který jsem postavil; žiji zde pod ochranou zákonů, jež nemůže porušit žádný tyran. Když lidé jako já vlastní pole a domy, mají společné zájmy, i já mám svoje slovo ve shromáždění; jsem součástí všeho, součástí komunity, součástí panství, zde je moje vlast“?
Dobrá tedy, je lepší, aby tvá vlast byla monarchií nebo spíše republikou? Tato otázka je diskutována už po čtyři tisíce let. Zeptej se bohatých, všichni dávají přednost aristokracii; taž se lidu, chce demokracii; jen králové upřednostňují monarchii. Jak je tedy možné, že takřka celému světu vládnou monarchové? Je to jako žádat odpověď od krys, které by chtěly kočce na krk pověsit rolničku. Ve skutečnosti je důvodem to, že lidé jsou velmi zřídka hodni toho, aby si vládli sami. Často se říká, že být dobrým patriotem zároveň znamená být zbytku lidstva nepřítelem. Být dobrým patriotem znamená přát si, aby tvoje město zbohatlo obchodem a aby bylo vojensky silné. Je jasné, že jedna země nemůže získat, aniž by jiná neztratila, a že nemůže zvítězit, aniž by způsobila neštěstí. Takový už je lidský stav, že přát tvé zemi velikost znamená přát škodu tvým sousedům. Ten, kdo by si přál, aby jeho země nikdy nebyla ani větší, ani menší, ani bohatší, ani chudší, to by byl světoobčan.
H. I. WOOLF (ed.), Voltaire's Philosophical Dictionary, London 1923, s. 131-132. In: Paul Halsall, Modern History Sourcebook, http://www.fordham.edu/halsall/mod/1752voltaire.html