Protižidovské pogromy a proklamace o nich (1881-1882)

Deklarace revoluční populistické skupiny Zemlja i Volja, shrnující postoj organizace k protižidovským pogromům a dosavadní reakci vlády, 15. 6. 1881

Alexandr III. informoval židovskou delegaci, že násilí vůči jejich soukmenovcům na jihu bylo zapříčiněno agitací „anarchistů“; toto carovo prohlášení jasně odhaluje, že se rozhodl využít nepokojů na jihu ve prospěch své reakční politiky.

Společnost Zemlja i Volja shledává za povinnost prohlásit, že rozdmýchaný etnický antagonismus stojí v naprostém rozporu k základním principům revolučních socialistů, kteří chápou mezinárodní solidaritu jako jednu z hlavních podmínek revolučního úspěchu.

Za vyprovokování národních vášní je zcela jistě odpovědný Alexandr III., který jako všichni despotové velmi dobře zná význam římského rčení „rozděl a panuj.“

Bití Židů je výsledkem zoufalé situace lidí a středověké politiky zatlačování Židů do uzavřené, relativně malé oblasti.

Nechť zodpovědnost za násilí, které bylo způsobeno Židům na jihu, padne na vládu a vykořisťovatele obecně; ti svým nesmírným útlakem přiměli ruský lid vyjádřit jeho protesty takovým způsobem.

Moshe MISHKINSKY, „Black Repartition“ and the pogroms of 1881-1882, in: John Doyle Klier - Shlomo Lambroza (edd.), Pogroms. Antijewish Violence in Modern Russian History, Cambridge 1992, s. 95.

Proklamace „K ukrajinskému lidu“, vydaná G. G. Romaněnkem, členem strany Narodnaja Volja, 1. 9. 1881 (napsána v ukrajinštině)

Lid Ukrajiny strádá nejvíce ze všeho od Židů. Kdo mu bere z rukou půdu, lesy, hostince? Židé! […] Kamkoliv se podíváte, kamkoliv jdete – Židé jsou všude. Žid vás proklíná, Žid vás šidí, pije vaši krev […] Ale teď, sotvaže mužik povstal, aby se osvobodil od svých nepřátel, jako to učinil v Jelizavetgradu, Kyjevě, Smele, car najednou přišel zachránit Židy: jsou povoláváni vojáci z Ruska a teče mužikova, křesťanská krev […] Začali jste povstání proti Židům. Udělali jste dobře. Brzy se vzpoura rozšíří po celém Rusku proti carovi, pánům, Židům.

Erich HABERER, Cosmopolitanism, Antisemitism and Populism: a Reappraisal of the Russian and the Jewish Response to the Pogroms of 1881-1882, in: tamtéž, s. 105.

Část proklamace vydané Jihoruským svazem dělníků v Kyjevě, 28. duben 1881

Bratři dělníci. Bijete Židy, ale bez rozmyslu. Neměli byste bít židáka, protože je Žid a modlí se ke svému vlastnímu bohu – koneckonců, existuje jeden bůh pro všechny – ale protože ožebračuje lid a saje krev pracujícího člověka. Uznejte, že náš kupec či továrník olupuje a ožebračuje dělníka ještě víc než Žid. […] Takového příživníka bychom měli nechat na pokoji a Žida, vydělávajícího si možná na svou skývu chleba prací stejně těžkou jako my […] bychom měli ničit? Chudému dělníku ubližovat je hřích, byť by to byl třeba Tatar. Jestliže máme udeřit, potom udeřme na každého kořistícího kulaka […], na každou autoritu, která brání naše vykořisťovatele, která střílí do lidí na obranu takových bídných milionářů, jako je Brodskij1, a zabíjí nevinné…

Grigorij Ja. Krasnyj-Admoni (ed.), Materialy dlja istorii antijevrejskijch pogromov v Rossii II. Vosmidesjatyje gody (15 aprelja 1881 g. – 29 fevralja 1882 g.), Petrograd – Moskva 1923, s. 225.

Reakce populistických dělnických novin Zerno, vycházejících v Sankt Petěrburgu

Proč bijí (pogromisté) pouze Židy? Ano, vy, bratři, podívejte se blíže na samotné Židy a uvidíte, že zdaleka ne všichni jsou bohatí, ne všichni jsou kulaci. Je mezi nimi mnoho takových, kteří si vydělávají na chléb svým potem, jsou utlačováni kulaky a pány stejně jako vy. […] Pochopte, že všichni dělníci jakékoliv víry a národnosti se musí sjednotit a musí bojovat proti svému společnému nepříteli.

Erich HABERER, Cosmopolitanism, Antisemitism and Populism, s. 107.

Ruští socialisté o pogromech.

Z dopisu Petra L. Lavrova Pavlu B. Axelrodovi (Londýn, 14. 4. 1882)

Musím přiznat, že shledávám tuto otázku [židovských pogromů] mimořádně komplikovanou a z praktického hlediska velmi obtížnou pro stranu, která se snaží přiblížit lidu a vyburcovat jej proti vládě. Vyřešit ji teoreticky na papíře je velmi snadné. Ale vzhledem k současným lidovým vášním a potřebě ruských socialistů mít lid kdykoli to je možno na své straně je to docela jiná záležitost.

V. S. Vojtinskij - B. I. Nikolajevskij (edd.), Iz archiva archiva P. B. Akselroda, 1881-1906, Berlin 1906, s. 30.

Stanoviska Lva Dejče (Lejba Deutsche), reprezentujícího ruské socialisty v Ženevě, jak je tlumočil P. B. Axelrodovi

My jako socialisté-internacionalisté bychom vůbec neměli uznávat zvláštní závazky vůči soukmenovcům („soplemenniki“) […] Samozřejmě neříkáme, že bychom měli zůstat lhostejní […] ale náš přístup k (židovskému) problému musí být založen na obecně socialistickém hledisku, které se snaží národy spojovat namísto izolování jedné (židovské) národnosti ještě více, než jak tomu v daném případě je. Tudíž […] jim nedoporučujeme přesídlovat do Palestiny, kde by se pouze ještě více zatvrdili ve svých předsudcích. […] Jestliže mají emigrovat, ať jdou do Ameriky, kde splynou s místním obyvatelstvem.

Erich HABERER, Jews and Revolution in Nineteenth-Century Russia, New York 1995, s. 215.

Lev Dejč (Lejb Deutsch) P. B. Axelrodovi

Plně souhlasím s myšlenkami vyjádřenými Petrem Lavrovem. Musíme být realisté, v praxi je nyní židovská otázka pro revolucionáře zcela neřešitelnou. Například, co bychom teď měli dělat v Baltě, když tam zbili Židy? Podpořit je, […] „abychom vyvolali nenávist rolníků proti revolucionářům, kteří nejenže zabili cara, ale také brání Židy“. […] To je prostě smrtící cesta pro Židy, i pro revolucionáře. […] Samozřejmě je naší největší povinností snažit se o rovná práva pro Židy […] ale to, jak se říká, je aktivita vyšších kruhů; a vést pacifikační agitaci mezi lidem je v současnosti pro stranu velmi obtížné. Nemysli si, že mne to netrápí a neznepokojuje […] ale jde pořád o totéž: vždy zůstanu členem ruské revoluční strany a nemám v úmyslu se od ní oddělit třeba jen na jediný den pro tento rozpor […] , který samozřejmě není dílem strany.

V. S. Vojtinskij - B. I. Nikolajevskij (edd.), Iz archiva archiva P. B. Akselroda, s. 31.

1 Brodští – rodina židovských továrníků v Kyjevě. Podnikali zejména v cukrovarnictví.