Jenny Heynrichsová: Co je to práce? (Německo, 1866)[1]

Práce, osvobozující a svobodná práce, je sloganem naší asociace, praporem, u kterého se scházíme. Proto se může zdát zbytečností znova vznést na stránkách našeho časopisu otázku „Co je to práce?“ Dalo by se předpokládat, že snad není nikdo, kdo by mohl ještě pochybovat o důležitosti naší asociace v otázce výkladu tohoto slova.

[...]

Práce, ať už duševní nebo tělesná, je vždy živoucím a silným propojením našich duševních a tělesných sil - a to z jednoho určitého, jasně formulovaného důvodu. Práce je tvořivostí doplněnou o povzbuzující zjištění, že člověk vytváří něco skutečně dobrého a nutného, a o přesvědčení, že náhlé a nečekané ukončení práce by způsobilo citelné prázdno a znamenalo ztrátu. Dělník, ať už je zaměstnán kdekoli, se cítí být článkem řetězce, který drží pohromadě celou společnost, článkem, který, pokud by měl být vypuštěn, by hned musel být nahrazen článkem jiným. Ví, že k takovému nahrazení může dojít z ničeho nic, že žádný člověk není nenahraditelný. Přesto je něco velmi inspirujícího v uvědomění si toho, že propuštění jednoho vyžaduje jeho nahrazení někým jiným, že člověk nemizí bez uvolnění místa, jako kdyby ho nikdy neměl. Tento pocit činí člověka spokojeným, schopným, silným, tento pocit zušlechťuje i ten nejpodřadnější druh práce. Tímto pocitem byli obdařeni všichni lidé - a pokud ho postrádají, musejí z toho vinit jenom sami sebe, ne společnost. Avšak tento pocit postrádají tisíce žen, protože jsou vychovávány jen pro jedno poslání - pro manželství.

Kdo by mohl popřít, že poslání manželky a matky je tím nejvyšším, nejposvátnějším a nejvíce naplňujícím, co může naplnit osud ženy. Kdo by mohl popřít, že práce, která se za tím skrývá z ní činí nejužitečnějšího a nejúctyhodnějšího člena společnosti. Ale kdo - znalý podmínek neustále panujících v naší společnosti i toho, jak se k nim postupným vývojem dospělo - by si mohl nevšimnout, že velmi mnoho mladých žen zůstává neprovdáno, nezaopatřeno a nespokojeno.

Většina z našich mladých žen, a nejen těch z bohatých a aristokratických rodin, ale také těch z rodin disponujících jen skromnými a omezenými prostředky, se učí různým věcem. Vyšívají a háčkují, zpívají a hrají na piáno, kreslí, čtou francouzsky a anglicky, možná pomáhají v domácnosti a mezitím navštěvují plesy a chodí na procházky - a při tom všem čekají na nápadníka, u kterého by našly domov a svou vlastní domácnost. Ale roky plynou, vytoužený nápadník nepřichází a domov, ten dům rodičů, který jim poskytoval přístřeší, se se smrtí otce hroutí jako domeček z karet. Jak říká smutné rčení, jsou ponechány napospas osudu - nezaopatřené. Vrženy do víru života, v němž se musejí postarat samy o sebe, vzpomínají na vše, co se dříve naučily, a s hrůzou zjišťují, že zatímco se věnovaly svým zaměstnáním, promrhaly svůj život a nejsou schopny vykonávat žádnou práci.

Práce je praktickou aplikací toho, čemu člověk dobře rozumí, na co se připravoval a co si vybral jako své životní povolání. A takový druh práce se jen ve velmi málo sférách nabízí i našim ženám. A mnoho z nich ještě ani nepochopilo, že pouze toto je práce. Cílem našich snah je umožnit ženám dosáhnout na světě tohoto štěstí. Nechceme narušit společenský řád či výdobytky politiky, chceme jen dosáhnout průlomu v otázkách práce. Myslíme si, že tím můžeme zbavit svět nesnesitelných starých panen, které válčí samy se sebou i s jinými, žen, které se díky chudobě a utrpení staly obětmi hříchu, že ho nemůžeme zbavit přepychu, který jako rakovina narušuje štěstí rodinného života. Myslíme si, že můžeme navrátit manželství význam a posvátnost a právo na vznešenou lásku. V tomto úkolu ať nám pomáhá Bůh.

Eleanor S. Riemer - John C. Fout (edd.), European Women. A Documentary History, 1789-1945, Brighton 1983.

[1] Jenny Heynrichs, Was ist Arbeit?, in: Neue Bahnen: Organ des Allgemeinen Deutschen Frauenvereins, sv. 1, č. 2, 1866, s. 9-10.