Preambule Charty 1814

Božská prozřetelnost nás zavolala do našich států po dlouhé absenci a uložila nám velké povinnosti […] Konstituční charta byla vyvolána aktuálním stavem království; slíbili jsme ji a vydáváme ji. Přestože veškerá autorita spočívala ve Francii v osobě krále, uvážili jsme, že naši předkové nikdy neváhali upravit její vykonávání podle daného období; a právě tímto způsobem byly komuny osvobozeny Ludvíkem Velikým, potvrzení a rozšíření jejch práv bylo dáno Svatým Ludvíkem a Filipem Sličným.

[...]

Následujíce příkladu králů našich předchůdců, museli jsme vzít v úvahu vliv stále sílícího pokroku osvícenství, nových vztahů, které tyto pokroky vnesly do společnosti, směr vštěpovaný do duší bezmála po půl století a velké změny, které jsou jeho důsledkem; uznali jsme, že přání našich poddaných po konstituční chartě bylo výrazem opravdové potřeby; ale jestliže jsme toto přání vyslyšeli, učinili jsem všechna opatření, aby tato charta byla hodna nás a lidu, kterému máme tu čest vládnout.

Jestliže jsme uznali, že svobodná a monarchická konstituce musí odpovídat očekávání osvícené Evropy, museli jsme si zároveň také připomenout, že naší první povinností k našemu lidu je zachovat práva a prerogativa naší koruny, a to kvůli jejich vlastnímu zájmu. Doufali jsme, že poučen zkušeností, nabude přesvědčení, že jenom nejvyšší autorita může jako jediná dát institucím, které ustanovuje, sílu, trvalost a velikost, jejichž je sama zosobněním; že tak, když se moudrost králů shoduje svobodně s přáním lidu, konstituční charta může mít dlouhé trvání

[...]

Hledali jsme, jak bychom tímto způsobem navázali na niť času, kterou osudná vybočení přetrhla, a tak jsme z naší paměti vymazali všechna zla, která postihla vlast během naší absence, stejně jako je našim přáním, abychom je vymazali z historie

[...]

Jean-Louis ROBERT (pod vedením), Le XIXe siècle. Histoire Contemporaine, Bréal 1995, s. 270.