Článek ze Sächsische Constitutionelle Zeitung (29. 7. 1851)
Po konferencích ve Varšavě a Olomouci jsme vyslovili názor, že střední státy nemají zrovna důvod mít z těchto ujednání radost, neboť celá věc směřuje k dualismu. Zdá se vskutku, jako by se Rakousko a Prusko tehdy mlčky domluvily na pozvolném stažení z povinností vůči svým příp. spojencům, tolik je přinejmenším jisté, že nyní fakticky samy vládnou Německem. Že to vyvolává nelibost v Bavořích, jasně dokazuje článek v Augsburger Zeitung. „Prusko a Rakousko“ – říká tento list – „jednají v důležitých otázkách společně a morální pouto, navázané ve Varšavě, stále zřejměji vychází na povrch, jak dokazují již společné rakousko-pruské návrhy ohledně dozoru nad tiskem, odstranění základních práv, vytvoření ústřední Spolkové policie, po nichž budou výhledově následovat společné návrhy ohledně omezení pole působnosti přísežných soudů, jakož i institutů občanské a lidové obrany. Ve všech těchto předmětech ostatně ještě nedošlo k rozhodnutí, nýbrž závisejí zčásti na dodání instrukcí, zčásti leží v rukou referentů příslušného výboru. Od roku 1848 přičítalo Prusko, jak si můžeme vzpomenout, Rakousku všechnu vinu za absolutismus v Německém spolku. Jestliže už tehdy a dříve, od dob úzkého spojenectví mezi knížaty Hardenbergem a Metternichem, byla takováto výčitka nejvýš nepřesná a nespravedlivá, o to víc je nyní na pořadu dne ukázat prstem na pruské antikonstituční manýry. Je přinejmenším sporné, zda bude nový spolkový absolutismus jen o něco lepší než ten dřívější, předbřeznový. Vrchní dozor nad vojenskými záležitostmi chtějí Rakousko a Prusko vzít zcela do svých rukou. V důsledku návrhu, předloženého Spolkovému shromáždění má dojít k výrazné změně v postavení dosavadní vojenské komise, přičemž obě německé velmoci by se domáhaly pravomoci zasahovat samostatně do jejich finančních záležitostí. Působnost vojenských zplnomocněnců, jmenovaných a vydržovaných ostatními členy Spolku byla by novým požadovaným postupem nezřídka zcela odstraněna. Panuje proto i mezi středními státy určité rozladění a množí se obavy z nastupující rakousko-pruské vojenské diktatury nad Německem.“
Proti reakčním snahám obou německých velmocí, které jsou sice popírány, přesto však zjevně existují, i kdyby neměly nabýt podobu zvláštních návrhů, nás může snad ještě uchránit – když ne dobrá vůle, tak přece jen žárlivost středně velkých států. Jmenovitě se očekává od Hannoveru, „že se rozhodně postaví na odpor vůči utlačovatelským a poručenským regulím Spolkového sněmu“ (jak praví Zeitung für Norddeutschland); také Würtembersko má ve Frankfurtu dát dostatečný průchod takovému záměru a dokonce Bavorsko, které se zklamalo ve svých rakouských nadějích, dává údajně najevo podobný postoj, jak naznačuje již výše zmíněný článek z Augsburger Zeitung. Škoda, že nelze totéž říci i o Sasku!
To by bylo zhruba všechno, co můžeme čtenářům o Spolkovém sněmu pověděti. Nechť nám ctěný čtenář dovolí, abychom tuto pasáž uzavřeli a přikročili k pozorováním zatmění slunce. Přijdeme přitom, pravda, z jednoho temna do druhého; zde však skýtá se nám naděje, že – se brzy opět vyjasní. Málem bychom se nechali strhnout k takovému srovnání mezi Jejich osvícenostmi a zatměním slunce. Ještě že člověk zavčas pomyslí na slavnou policii!
Jürgen MÜller (ed.), Der Deutsche Bund zwischen Reaktion und Reform (1851-1859), München 1998, s. 69-71.