Ruská kolonizace střední Asie (1888-1890)

V hladovém roce 1891 přes všechny zákazy a překážky zamířila vlna přesídlenců do našich středoasijských držav a počet ruských usedlíků v Turkestánu se jen v tomto roce více než zdvojnásobil. Do konce roku 1888 bylo v tomto kraji usazeno celkem 1 006 rodin (4 996 osob), ale na podzim 1891 přibylo najednou ještě 1 297 rodin (6 564 osob). Celá tato masa se nahrnula přímo do Taškentu a rozbila tábor u města na rozsáhlém prostranství, jež bylo obvykle určeno pro vojenská cvičení. Podle existujících údajů mezi přesídlenci rozhodně převažovali obyvatelé Voroněžské gubernie a z území Donského vojska, ačkoliv mezi nimi byli i Astracháňci, Orenburčané, lidé z Tambovska a mnozí jiní.

[...]

Neobyčejný příliv kolonistů roku 1891 znamenal počátek nové epochy v dějinách kolonizace Turkestánu ruskými osadami. Až dosud pokračovala tato kolonizace velmi pomalu, možná že dokonce pomaleji než by bylo v mnohém ohledu žádoucí.Vláda nepřebírala v tomto směru žádnou iniciativu, nevyzývala a nepobízela k přesídlování a jen je, tak říkajíc, trpěla. Teprve od roku 1887, dříve nikoli, začala dávat nevelké, tzv. zbývající částky ve prospěch přesídlenců, a to ještě teprve na usilovné prosby nejvyšších úřadů v Turkestánském kraji. Zatím neustále přicházeli a přicházeli přesídlenci a vytvářel se byť slaboučký, ale přece souvislý řetěz ruských osad od Taškentu k hranicím Sedmiříčí, na severovýchod a též kolem Taškentu samého, rozšiřující se kruhovitě k Ferganě a Samarkandu.

Nyní je v Turkestánu usazeno více než 12 tisíc vystěhovalců z velkoruských gubernií; příliv přesídlenců začal už i letošního roku, bude proto zajímavé seznámit se s nedlouhou historií hnutí přesídlenců v Turkestánu a zauvažovat nad příštím osudem této důležité záležitosti.

[...]

Když jsem přijel roku 1885 do tohoto kraje, našel jsem tu všeho všudy čtyři ruské osady a ruskou velkou vesnici, předměstí (nedaleko Taškentu); po uplynutí pěti let, před odjezdem odtud, jsem viděl už 18 osad zcela zařízených. Nejstarší z nich bylo 16 let, nejmladší sotva několik dní. Nyní už je těchto osad asi čtyřicet.

Poprvé jsem si osady podrobně prohlédl v létě roku 1888. Dne 2. června, na Nanebevstoupení Páně, jsem jel do vesnice Pokrokvskoje na řece Talise, 30 verst od města Aulie-Ata, asi 300 verst od Taškentu. [...] Už v Taškentě se říkalo, že místo pro tuto osadu bylo nevhodně vybráno a předpovídalo se, že se tam bude šířit zimnice a jiné nemoci. Opravdu, část osady leží v nížině blízko podzemní vody, ale nemocní ve vsi vůbec nebyli a všechen lid vypadal jarý a veselý. Ačkoliv si vesničané v rozhovoru jakoby stěžovali, že nemají dosti půdy, kam by vyháněli na pastvu, a prosili, aby byl pro ně oddělen ještě jeden „kout“ o výměře sta děsjatin, kterého prý je nadmíru třeba k pastvě hovězího dobytka, přesto se potom ukázalo, že jim nic nechybí, že se jenom obávají, aby se časem potřeba dalších pastvin neobjevila, poněvadž rok od roku rozšiřovali dobytkářství.

Se sousedními Kazachy se obyvatelé Pokrokvského trochu vadí proto, že Kazaši ponechávají svůj dobytek bez dozoru, a ten pak zachází na pole vesničanů z Pokrovského; ale k větším nedorozuměním nedochází, dokonce se s Kazachy přátelí a více než 300 ovcí osadníků se zadarmo, z přátelství, páslo celý rok na půdě Kazachů.

V osadě byly už všechny řemeslnické dílny, jichž je zapotřebí v zemědělství; byl tu kolář, kovář a výrobce vozů. Všechny ženy - až na nemnohé výjimky - tkaly plátno, dva osadníci vyráběli dokonce obyčejné sukno, proto začali jak tito dva, tak i ostatní vesničané zintenzivňovat chov ovcí.

[...]

V taškentském újezdu, ale směrem na Chodžent, tj. Ferganské oblasti, stranou od uralské poštovní stanice, asi pětadvacet verst od ní, byla v roce 1887 nedaleko Syrdarji založena vesnice Sretěnskoje, čítající 100 usedlostí (nyní 123 usedlostí).Úřady dlouho usilovaly o to, aby byla zřízena tato kolonie, a právě pro ni byla zřízena zvláštní odbočka velkého dalverzinského zavlažovacího kanálu. Sretěnskoje však bylo osídlováno pomalu, postupně, přibývalo tu osadníků vždy po 20 - 25 usedlostech, a ještě roku 1888 tu nebylo více než 40 usedlostí, jež byly už postaveny a osídleny. Náhle se však na tuto osadu usmálo obzvláštní štěstí. Obyvatelé ve Sretěnském dostali zdarma semena bavlny od takzvané "jaroslavské manufaktury", jejíž zástupce žije nedaleko odtud, a je tomu již několik let, co se osadníci ve Sretěnském nejen úspěšně, ale i s velikým nadšením zabývají pěstováním tohoto produktu, jehož odbyt jim přímo na místě zajišťuje ona jaroslavská manufaktura. Roku 1888 bylo bavlnou osázeno více než 300 děsjatin, roku 1890 na 600 děsjatin, a osadníci ve Sretěnském dosahovali z děsjatiny až 56 rublů hrubého zisku. Rozumí se, že blahobyt osadníků ve Sretěnském stoupá nesrovnatelně rychleji než v jiných osadách; jsou se svým postavením více než spokojeni. Ve Sretěnském je v domech už vidět ohýbaný nábytek, šicí stroje, hodiny a podobně

[...]

Část těchto osad, které jsou v aulieatském újezdu, jsem viděl ještě jednou, v dubnu 1890. Tehdy postihl Kirgizy v několika volostech v okolí Čaldavaru a Merke takzvaný „džut“. Nastal nedostatek píce, jenž měl strašné důsledky pro kazašský kočovnický způsob hospodaření. V okolních horách a předhůřích napadlo mnoho sněhu, v údolích pršelo a po deštích následovaly mrazy, země promrzla. Zimním hladověním vyhublý dobytek si nemohl vyhrabat travnatou píci, takže koně, krávy a berani začali po stovkách padat. Je známo, že odjakživa bezstarostný Kazach skoro vůbec nechystá na zimu seno, a tak při této příležitosti ruské osady plně využily svých zásob sena a pěkně vytěžily z bídy Kazachů. Nejenže se rozprodaly všechny zásoby sena a slámy, a rozprodaly se dobře, ale taškentským úřadům došly i poplašné zvěsti, že ruské osadníky posedla taková chtivost, že začali strhávat slaměné střechy svých budov a prodávat je Kazachům, ovšemže velmi předraženě. Ukázalo se, že tato pověst byla naprosto nesmyslná. [...] Nedošlo sice vůbec ke strhávání střech, ale osadníci skutečně důkladně vybrali všechny své zásoby na prodej a alespoň poněkud učinili přítrž neštěstí, které Kazachy postihlo. [...]

(Ze studie N. A. Dingelstedta)

Dějiny Sovětského svazu a československo-sovětských vztahů v dokumentech II (1790-1900), Praha 1964, s. 350-353). In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918), Olomouc 1992.