Revoluce v Rusku pohledem marxismu-leninismu 

[…]

Carismus zvítězil nad děkabristickým hnutím poměrně lehce. O děkabristech zaživa pohřbených v sibiřských dolech nebo vystavených střelám kavkazských horalů, ani o jejich idejích a povstání se po celé panování Mikuláše I. nesměla nikde objevit ani zmínka.

Přesto však „jejich čin nebyl marný“.To vyjádřil ve svých verších již druh mnohých děkabristů, básník A. S. Puškin, ve svém znamenitém, v opise šířeném „Poslání na Sibiř“.

Děkabristé zahájili ruské revoluční hnutí proti samoděržaví a feudálnímu bezpráví, za nastolení pokrokové buržoazní společnosti. Za tento cíl bojovali poprvé v dějinách Ruska se zbraní v ruce na Senátním náměstí a na Ukrajině.

Jejich hnutí i revoluční povstání bylo poznamenáno třídní omezeností – báli se lidové revoluce. Proto byli poraženi. Avšak ukázali dalším pokolením cestu, ukázali jim příklad lásky k vlasti a sebeobětavého, nebojácného jednání v boji za svobodu. Na jejich příklad a program navázalo další pokolení ruských revolucionářů.

„Byl to úzký kruh revolucionářů. Měli strašně daleko k lidu. Nepracovali však nadarmo. Děkabristé probudili Gercena. Gercen rozvinul revoluční agitaci“, napsal o nich V. I. Lenin. A při jiné příležitosti doplnil své hodnocení děkabristů slovy: „Nevolnické Rusko je zdeptáno a nehybné. Protestuje nepatrná menšina šlechticů, bezmocných bez podpory lidu. Avšak nejlepší lidé z řad šlechticů pomohli probudit lid“.

[…]

Petrohrad se stal kolébkou revoluce. Z dílčího konfliktu – propuštění čtyř dělníků Putilovského závodu – se rozvinul velký konflikt, který přerostl 3. 1. 1905 v solidární stávku dělníků závodu. Už za 5 dnů se stávka stala všeobecnou; zúčastnilo se jí na 150 tisíc dělníků. Stávka byla součástí velké vlny třídních bojů, které trvaly již od roku 1902 v celém Rusku.

V průběhu stávky se v gaponovských organizacích objevila myšlenka obrátit se na cara s prosbou, aby zmírnil strádání dělnictva, a petici před při slavnostním průvodu k Zimnímu paláci. Gaponovce vedly k tomuto kroku obavy ze ztráty vlivu v řadách dělnictva. Petrohradský sociálně demokratický výbor zaujal k akci stanovisko ve zvláštním letáku vydaném 8. ledna, v němž zdůraznil, že dělnictvo si nezíská svobodu prosbami u cara, ale svržením samoděržavné moci.

Vzhledem k tomu, že myšlenka průvodu a petice však už nabyla v řadách dělnictva vrchu, rozhodli se sociální demokraté k účasti na průvodu, i když varovali dělnictvo, že nepřipravená akce může skončit krveprolitím. Jejich aktivita však ovlivnila obsah petice, původně Gaponem připravené jako oddaný prosebný list carovi. Do petice byly postupně vloženy politické požadavky svolání Ústavodárného shromáždění, zvoleného všeobecným, přímým, rovným a tajným hlasováním, předání moci voleným zástupcům lidu, rovnost všech stavů, národů a církví, zavedení všech občanských svobod, amnestie pro politické vězně, ukončení války s Japonskem. Petice žádala i zavedení osmihodinového pracovního dne. Všechny tyto požadavky se však nadále obracely k carovi. V tom se projevovaly přežitky „patriarchální“ víry v cara, v tom byla petice rozporným dokumentem.

Carská vláda, která byla s obsahem petice předem seznámena, se rozhodla ke krvavé provokaci, ač byla skupinou petrohradské inteligence (včetně Maxima Gorkého) znovu seznámena s tím, že průvod k Zimnímu paláci má mít slavností a zcela pokojný ráz. Car odejel z města a vedení akce bylo svěřeno velkoknížeti Vladimíru Alexandroviči. Do města byly povolány vojenské posily a uvedeny do stavu bojové pohotovosti.

Slavností průvod 140 tisíc petrohradských pracujících, konaný v neděli 9. ledna a nesoucí v čele ikony i carovy obrazy, byl na řadě míst napaden střelbou; na 4 600 lidí bylo ten den zabito či raněno. Výstřely rázem a definitivně zničily přežitky víry v „baťušku-cara“. Události „krvavé neděle“ zahájily první ruskou revoluci, první lidovou revoluci v období imperialismu.

[…]

Vzhledem k trvající válce s Japonskem a pod tíživou hrozbou třídních bojů byla vláda nucena lavírovat. Po jednání s průmyslníky došla k závěru, že dílčí politické reformy jsou nevyhnutelné. Buržoazie využila revoluční vlny k tomu, aby carismu navrhla některá opatření, včetně přechodu země směrem ke konstituční monarchii; touto cestou si buržoazie chtěla zajistit podíl na vládní moci a na správě státu. Carská vláda se snažila uchlácholit i dělnictvo zřízením zvláštní komise, která za předsednictví senátora N. V. Šidlovského měla zkoumat dělnické požadavky a potřeby. Bolševici okamžitě odhalili tento krycí manévr, který – jak ukázala neplodná jednání komise – nepomýšlel na rozhodnější úpravu ekonomického a politického postavení dělnictva.

[…]

Hlavním cílem liberální buržoazie byla však třídní dohoda s carismem proti revoluci. Výrazně to ukázala řeč knížete S. N. Trubeckého, přednesená 6. června u příležitosti přijetí delegace zemstevních a městských představitelů carem, která velmi poníženým tónem přislibovala veškerou pomoc při pokojné reorganizaci země.

[…]

Říjnový manifest přivítala buržoazie. Spatřovala v něm nástroj k pacifikaci revoluce, k převedení revolučního hnutí do poklidného parlamentního licitování. I některé další vrstvy zpočátku podlehly konstitučním iluzím. Byla např. ukončena stávka železničářů. Kladné stanovisko zaujali k manifestu i menševici.

Zcela opačný postoj k manifestu ihned zaujali bolševici. V letákové výzvě „K ruskému lidu“ ústřední výbor strany – souhlasně s Leninovými názory – charakterizoval manifest jako lest, jejíž pomocí chce carismus revoluci ukončit. Carismus není schopen dát lidu demokratické svobody; ty a další požadavky, vytyčené III. sjezdem strany, možno dobýt jen revolučním bojem, přípravou a provedením ozbrojeného povstání.

Tato charakteristika se ukázala být naprosto správná. Carismus přes sliby demokratických svobod pokračoval v pronásledování revolucionářů; v jednom měsíci po vydání manifestu bylo zabito na 4 000 revolucionářů. […] K persekuci revolucionářů se připojili nyní i továrníci, kteří propouštěli z práce nejpřednější organizátory stávkových a revolučních bojů.

[…]

Národně osvobozovací hnutí bylo důležitou složkou celého osvobozeneckého demokratického revolučního zápasu. Bolševici je proto usilovně podporovali, zdůrazňujíce právo každého národa na sebeurčení, jež nelze uskutečnit bez svržení carismu a nastolení revolučně demokratické diktatury proletariátu a rolnictva; aktivně se též národně osvobozeneckých bojů zúčastnili. Lenin velmi důrazně vystupoval proti různým projevům nihilistického vztahu k národně osvobozeneckému hnutí. Na druhé straně však odmítal i přeceňování národních zvláštností. Lenin a bolševici zdůrazňovali, že obhájci zájmů pracujícího lidu porobených národů nesmí podléhat buržoaznímu či maloburžoaznímu stanovisku k národností otázce; tomu je třeba nadřazovat principy proletářské internacionální solidarity, usilovat o společný postup proletariátu všech národů a národností.

 

Karel Herman a kol., Dějiny SSSR, Praha 1982, s. 291-292, 469-471, 479, 481.