Saint Simon: Parabola (1819)

Předpokládejme, že Francie ztratí náhle […] na tři tisíce nejlepších francouzských učenců, umělců a výrobců.

Tito lidé jsou skutečně nejproduktivnější z celé Francie, protože opatřují zemi nejdůležitější výrobky, protože řídí práce, které jsou pro národ nejužitečnější, a protože pracují ve vědách, v umění a ve výrobě, a proto jsou skutečně výkvětem francouzské společnosti. Jsou také ze všech Francouzů své zemi nejužitečnější, protože jí nejvíce proslavují a protože přispívají k urychlení jejího blahobytu a k zvýšení jejího vzdělání. Národ by se stal tělem bez duše, kdyby je ztratil; dokud by nenapravil tuto ztrátu, byl by méněcennější než národy, s kterými soupeří a byl vůči nim stále v nevýhodě, dokud by mu nedorostla generace těchto vynikajících lidí. Francii by musela dorůsti aspoň celá generace, aby bylo toho neštěstí napraveno, protože jsou lidé, kteří vynikají ve věcech všeobecně prospěšných, skutečnými výjimkami a protože v přírodě neexistuje příliš výjimek a zvláště ne výjimek tohoto druhu.

Přejděme k jinému předpokladu. Připusťme, že by Francii zůstali všichni lidé, kteří vynikají ve vědách, v umění a ve výrobě, ale že by měla Francie to neštěstí a ztratila v týž den králova bratra, vévodu z Angouleme, vévodu z Orleánsu, vévodu z Bourbonu, vévodkyni z Angouleme, vévodkyni z Berry, vévodkyni z Orleánsu, vévodkyni z Boubonu a Mademoiselle de Condé; že by zároveň ztratila všechny vysoké úředníky královského dvora, všechny ministry (ať už mají určitý obor nebo ne), všechny státní rady, všechny zpravodaje státní rady, všechny maršálky, všechny kardinály, arcibiskupy, biskupy, generální vikáře a kanovníky, všechny prefekty a podprefekty, všechny úředníky v ministerstvech, všechny soudce a kromě toho deset tisíc bohatých statkářů, kteří žijí jako šlechtici.

Tato katastrofa by Francouze jistě zarmoutila, protože jsou to hodní lidé a protože by nemohli snést bez pohnutí náhlou ztrátu takového velikého počtu svých krajanů. Ale tato ztráta třiceti tisíc jednotlivců, kteří jsou pokládáni za nejdůležitější ve státě, by jim způsobila zármutek jen z důvodů citových, protože by ta ztráta pro stát nebyla žádnou politickou katastrofou.

A to nejprve proto, že by bylo velmi snadné obsadit tato místa, která by se uprázdnila, protože je jistě veliký počet Francouzů, kteří by mohli zastávati místo, které má nyní králův bratr, a protože je mnoho takových, kteří by mohli zastávati místo nějakého prince zrovna tak dobře jako místo vévody z Berry, vévody z Orleánsu, vévody z Angouleme nebo vévody z Bourbonu. A mnoho Francouzek by dovedlo být zrovna tak dobrými princeznami, jako jsou vévodkyně z Angouleme, vévodkyně z Berry, vévodkyně z Orleánsu, z Bourbonu a z Condé.

V předpokojích zámků je plno dvořanů, kteří jsou ochotni zastávati místo vysokých úředníků královského dvora. Ve vojsku je mnoho vojáků, kteří jsou právě tak dobrými generály, jako naši nynější maršálkové. Kolik našich úředníků se vyrovná našim ministrům! Kolik je úředníků, kteří jsou schopni spravovat naše departementy lépe než prefekti a podprefekti, kteří jsou nyní v úřadech! Kolik advokátů je právě tak dobrými právníky, jako jsou naši soudcové! Kolik je farářů, kteří jsou stejně schopní, jako naši kardinálové, arcibiskupové, biskupové, generální vikáři a kanovníci!! A co se týče těch desíti tisíc statkářů, kteří žijí jako šlechtici - jejich dědici se nebudou muset ničemu učit, aby mohli ve svých salonech přijímat zrovna tak jako oni.

Blahobyt Francie se může zvýšit jen pomocí věd, umění a výroby. Ale princové, vysocí státní úředníci královského dvora, biskupové, maršálkové, prefekti a nic nedělající statkáři nepřispívají přímo ničím k rozvoji věd, umění a výroby. Nejen však, že k němu vůbec nepřispívají, nýbrž naopak mu jen škodí, protože se jen snaží udržeti si i nadále svou moc, kterou dosud mají, vymýšlením teorií o konkrétních znalostech. Nutně škodí blahobytu národa, protože připravují vědce, umělce a výrobce o největší úctu, která jim náleží, protože užívají svých peněz tak, že to přímo neprospívá vědám, umění a výrobě a konečně protože potřebují pro sebe z daní, které platí národ, částku tří až čtyř set miliónů ročně pod titulem platů, penzí a odměn, náhrad a pod., aby mohli být odměněni za práce, které k blahobytu naprosto nepřispívají.

Tyto předpoklady jasně ukazují, co je nejdůležitější v nynější politické situaci; ukazují jasně a v celé šíři, ačkoli nepřímo, že společenský řád je nedokonalý, že se lidé dají ještě ovládat násilím a lstí a že lidstvo nezná ještě dosti mravnosti v otázkách politických.

Vždyť jsou učenci, umělci a výrobci jedinými členy společnosti, jejichž práce prospívá pozitivně celku, a kteří jej téměř nic nestojí; jsou podřízeni panovníkům a jiným vládnoucím osobám, které jsou pouhými více méně neschopnými rutinéry.

Ti, kteří udílejí čestná uznání a jiná národní vyznamenání, vděčí obyčejně za svou autoritu, které se těší, jen svému původu, lichocení, intrikám nebo jinému jednání málo čestnému.

Ti, kteří jsou pověřeni spravovat stát, si rozdělují každý rok mezi sebe polovinu daní a užívají třetiny daní, kterých se nezmocní ke svému vlastnímu prospěchu, způsobem, který nemůže být ku prospěchu těch, kterým vládnou.

Tyto předpoklady ukazují, že nynější společenský řád je vskutku zvrácený.

Vždyť národ přijal za hlavní zásadu, že chudí musí být vůči bohatým šlechetní, a proto že se musí nejméně zámožní odříkat každý den určité části svých potřeb, aby mohli tím rozmnožit přebytky velikých boháčů.

Vždyť jsou největší viníci a největší zloději, kteří vysávají většinu občanů a kteří je okrádají o tři sta až čtyři sta miliónů ročně, pověřeni tím, aby trestali drobné přestupky proti společenskému řádu.

Neznalost, pověra, lenost a záliba v nákladné rozkoši jsou vlastnostmi nejvyšších tříd společnosti, zatímco schopní a pracovití lidé mají jen úlohu podřadnou a slouží jim jen jako nástroj.

Zkrátka řečeno, jsou v každém oboru lidské činnosti neschopní lidé pověřeni, aby rozkazovali lidem schopným. Po stránce mravní jsou povoláni právě lidé, kteří jsou nejméně mravní, aby učili občany ctnostem, a po stránce spravedlnosti jsou právě největší viníci pověřeni trestat chyby těch, kteří se trochu provinili.

Henry de Saint Simon, Výbor z díla, Praha 1949, s. 46-49. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.