Sigmund Freud: Teorie o snu a funkce snu

Vzdáme-li se snahy o úplný výčet, můžeme se pokusit teorie snu volně rozčlenit například následujícím způsobem, vždy podle toho, jaký je jejich základní předpoklad o míře a druhu psychické činnosti ve snu:

1) Takové teorie, které vycházejí z toho, že ve snu pokračuje úplná psychická činnost bdělého stavu, jako například teorie Delboeufova. Duše tu nespí, její aparát zůstává nedotčen, ale je-li uvedena do podmínek spánkového stavu, odlišných od bdění, musí při normálním fungování vydávat jiné výsledky než za bdění. U těchto teorií je otázkou, zda dokáží rozdílnosti mezi snem a bdělým myšlením plně vyvodit z podmínek spánkového stavu. Navíc neposkytují možnost přístupu k tomu, co je funkcí snu; nenahlížíme, proč sníme, proč složitý mechanismus duševního aparátu pokračuje v práci, i když je přesazen do poměrů, pro něž se nezdá určen. Spát beze snů nebo procitnout, vyskytnou-li se rušivé podněty; jedině to by představovalo účelné reakce místo reakce třetí, jíž je snění […]

2) Takové teorie, jež naopak předpokládají, že ve snu dochází k redukci psychické činnosti, k uvolnění souvislostí, k ochuzení materiálu, který je možné brát k úvahu. Podle těchto teorií by se musela podat úplně jiná psychologická charakteristika spánku, než jakou podává Delboeuf. Spánek duši široce zasahuje; nespočívá jen v tom, že se duše uzavírá vnějšímu světu; proniká naopak do jejího mechanismu a dočasně jej činí nepotřebným. Smím-li použít srovnání s psychiatrickým materiálem, rád bych řekl, že první skupina teorií konstruuje sen jako paranoiu, zatímco druhá z něj činí předobraz slabomyslnosti nebo amence […]

3) Do třetí skupiny můžeme společně zařadit ty teorie snu, které přisuzují snící duši schopnost a sklon ke zvláštním psychickým výkonům, jichž v bdělém stavu není schopna buď vůbec, nebo jen v nedokonalé míře. Na uplatnění těchto schopností se většinou zakládá užitečná funkce snu. Hodnocení, jichž se snu dostalo od starších psychologických autorů, patří většinou do této řady. Já se ale spokojím tím, že na jejich místě uvedu vyjádření Burdachovo, podle něhož sen je „přirozenou činností duše, která není omezována mocí individuality, rušena sebevědomím ani řízena sebeurčením, nýbrž představuje volné hře se oddávající živoucnost senzibilních center“.

[…]

Sen nemůžeme srovnávat s nepravidelnými tóny, které vydává hudební nástroj, na jehož struny místo ruky hudebníka udeřila nějaká vnější síla; sen není beze smyslu, není absurdní, nepředpokládá, že jedna část bohatství našich představ spí, zatímco nějaká jiná se začíná probouzet. Sen je plně platným psychickým jevem, a to splněním určitého přání; můžeme jej začlenit do souvislosti duševních úkonů v bdělém stavu, jež jsou nám srozumitelné; byl vytvořen krajně složitou duševní činností […]

Sigmund Freud, Výklad snů. O snu, Praha 1998, s. 92-95, 141.