Protokoly sionských mudrců

Protokoly sionských mudrců si téměř okamžitě získaly obrovskou popularitu, k níž se ještě vrátím. Naprosto ji neoslabilo ani objevení předlohy, za něž vděčíme Filipu Gravesovi, korespondentovi deníku Times v Konstantinopoli. Jistý Rus, statkář, jinak upřímný vyznavač pravoslaví a stoupenec konstituční monarchie, mu předal knihu, kterou tam mezi jinými získal od jednoho důstojníka ochranky, jenž našel útočiště v Turecku. Její první stránky byly vytrženy, hledání v knihovně Britského muzea však umožnilo zjistit, že je to dílo pařížského advokáta Maurice Jolyho (1829-1878) Dialoque aux Enfers entre Montesquieu et Machiavel, vydané roku 1864 v Bruselu. Tento dialog mezi Montesquieuem a Machiavelim v pekle patřil k literárnímu druhu ve Francii populárnímu, a to od konce 17. století, totiž k „rozhovorům mrtvých“, v nichž často vystupovaly právě postavy obou těchto politiků. Jako mluvčí v nich obvykle vystupovaly vynikající a slavné historické postavy, pocházející z různých zemí a epoch, které se setkávaly v krajině stínů, aby spolu diskutovaly na rozmanitá témata. Po této literární výpovědi sahali autoři tak význační jako Bernard Fontenelle, Franςois Fenelon, Voltaire, v Polsku pak Ignacy Krasicki.

Joly nepatřil k této elitě francouzské literatury, tento agresivní politický publicista byl neúprosným protivníkem vlády Napoleona III., který citelně omezil práva parlamentu, aby ve svých rukou soustředil veškerou zákonodárnou iniciativu. Občanské svobody byly zlikvidovány a tisk prakticky umlčen – cenzura sice nebyla zavedena, ale neustálá hrozba pokut, pozastavení či zastavení novin nutila redakce k pokorné autocenzuře. Vládní kontrole bylo podřízeno nejen divadlo, školy a nakladatelství, ale také kavárny jako místa, kde se konají politické diskuse. Zákon o všeobecné bezpečnosti, zavedený roku 1858, dával vládě „právo svévolné internace, vyhnanství, deportací všech protivníků režimu bez soudu. Joly, který mezi ně patřil, zveřejnil svůj pamflet, v němž vystupuje Montesquieu hájící zásady liberalismu a Machiaveli jako mluvčí cynického despotismu, prozíravě v zahraničí, příliš mu to však nepomohlo. celý náklad knihy už na hranici zkonfiskovala francouzská policie a samotný autor byl v dubnu 1865 odsouzen na 15 měsíců do vězení. Netřeba dodávat, že její rozšiřování bylo přísně zakázáno, což ostatně nezamezilo dalším anonymním vydáním ve Francii a v Belgii.

V řadě článků na stránkách Times (čísla z 16.-18. srpna 1921) Graves přesvědčivě dokázal, že Protokoly jsou do značné míry plagiátem právě tohoto pamfletu. Jejich autoři nahradili 25 dialogů 24 protokoly, v osmi z nich výpůjčky tvoří více než polovinu textu, přičemž sedmý protokol byl přepsán téměř celý. Z 2560 řádků bylo využito bez jakýchkoliv změn až 1040. Z Protokolů byla samozřejmě odstraněna jména Machiaveliho a Montesquieua a byli do nich uvedeni „gójové“ a Židé, o nichž se Joly ani slovem nezmiňuje. Názory italského humanisty byly vloženy do úst sionských mudrců, což vede k přesvědčení, že pomocí těchto metod – užívaných, dodejme, mj. Napoleonem III. – chtějí ovládnout svět…

Janusz Tazbir, Protokoly sionských mudrců. Pravda nebo podvrh?, Olomouc 1996, kapitola Jolyho pamflet vyšel dřív.