Myšlení a práce mnoha generací lidí udělaly všechny národy tím, čím jsou. Trpěliví a vytrvalí dělníci vzešlí ze všech tříd a životních podmínek, obdělávatelé půdy a průzkumníci dolů, vynálezci a objevitelé, výrobci, řemeslníci, básníci, filozofové a politici, všichni přispěli ke konečnému výsledku, jedna generace stavící na námaze generace jiné a přibližující se stále vyšším metám. Tato neustálá posloupnost ušlechtilých pracovníků – řemeslníků civilizace – sloužila v průmyslu, vědě a umění k nastolení pořádku místo chaosu. A tak se žijící rod stal, v souladu s přírodou, dědicem bohatých statků získaných dovedností a pílí našich předků – statků, které byly vloženy do našich rukou, abychom se o ně starali a předali je našim následovníkům nejen nepoškozené, ale i rozmnožené.
Kouzlo svépomoci, jak se projevuje v rázném jednání jednotlivců, je odjakživa významným znakem anglického charakteru a udává správnou míru naší síly jako národa. Kdybychom se povznesli nad hlavy davu, vždy bychom nalezli řadu jednotlivců, kteří se odlišují od jiných a kteří kontrolují čest veřejnosti. Ale za náš pokrok vděčíme také množství menších a méně známých lidí. Přestože v historii jakéhokoli velkého vojenského tažení mohou být vzpomenuta jen jména generálů, byla to do značné míry odvaha a hrdinství vojínů, díky které bylo vítězství dosaženo. […] Dokonce i ten nejprostší člověk, který ukáže svým druhům příklad životní píle, střízlivosti a upřímné poctivosti účelu, ovlivňuje teď i v budoucnu blahobyt své země, neboť jeho život a osoba podvědomě přechází do životů těch ostatních a vytváří dobrý příklad pro časy budoucí.
Každodenní zkušenost ukazuje, že to je činný individualismus, který má největší dopad na život a jednání druhých a který ve skutečnosti dává vzniknout tomu nejlepšímu praktickému vzdělávání. V porovnání s tím nabízejí školy, akademie a vysoké školy jen ty nejprostší základy kultury. Daleko podstatnější je škola života, které se nám každý den dostává doma, na ulici, za pultem, v dílně, u tkalcovského stavu a za pluhem, v kancelářích a manufakturách a na všech místech, které se hemží lidmi. To je to vzdělání, které z nás dělá členy společnosti […] - všechno to obstarává správnou výchovu člověka a připraví ho pro vlastní vykonávání životních povinností a úkolů – ten druh vzdělání, které nemá být čerpáno z knih nebo osvojováno pomocí jakkoli obsáhlého, avšak pouze pedantského učení.
[…]
Příklady lidí v této zemi i v zemích jiných, kteří se díky vytrvalé píli a síle dostali z těch nejnižších pracovních míst na významné pozice vyznačující se užitečností a vlivem ve společnosti, jsou skutečně tak četné, že už dávno přestaly být vnímány jako výjimečné. Podíváme-li se na ty zajímavější případy, můžeme konstatovat, že setkání se s obtížemi a nepříznivými okolnostmi hned na počátku, bylo nutnou a nezbytnou podmínkou úspěchu. V britské Dolní sněmovně vždy bylo množství mužů, kteří se sami vypracovali – tedy odpovídajících reprezentantů průmyslově založených lidí. A našemu zákonodárnému sboru slouží ke cti, že tito lidé vždy byli v Dolní sněmovně vítáni a uznáváni. Když Joseph Brotherton, poslanec za Salford, během projednávání zákona o desetihodinové pracovní době skutečně jímavě popisoval utrpení a vyčerpání, kterému byl vystaven, když jako chlapec pracoval v přádelně, a když popisoval rozhodnutí, které učinil, že jestliže by to někdy bylo v jeho silách, usiloval by o zlepšení podmínek této třídy, Sir James Graham se za ním náhle zvedl a za povzbuzování celé sněmovny prohlásil, že předtím nevěděl, že pan Brotherton je tak nízkého původu, ale že mu to umožňuje být na Dolní sněmovnu pyšný tak, jak nikdy před tím nebyl – vezme-li v úvahu že osoba vzešlá z takových poměrů může sedět bok po boku a za stejných podmínek s dědičným panstvem země.
[…]
Bohatství bylo často obviňováno ze zaslepenosti, ale bohatství není tak slepé jako jsou lidé. Ti, kteří se podívají na skutečný život, zjistí, že bohatství je většinou na straně těch přičinlivých, stejně jako vítr a vlny jsou na straně těch nelepších navigátorů. Ve snaze o dosažení těch nejvyšších met lidského bádání jsou nejužitečnější obyčejné hodnoty jako zdravý rozum, zájem, píle a vytrvalost. I když genialita nejvyššího stupně neopovrhuje používáním těchto obyčejných hodnot, nesmí být nezbytná. Ti opravdu největší lidé patřili mezi ty, kteří nejméně věřili v sílu geniality, stejně jako i ti světa znalí a vytrvalí a ti obyčejně úspěšní lidé. Někteří dokonce definovali genialitu jako pouze vybroušený zdravý rozum […] vděčíce za svůj úspěch do značné míry své neúnavné pracovitosti a píli.
[…]
Z toho důvodu je důležitým cílem, o který má být usilováno, osvojit si vlastnosti pro práci důležité. Když je tohoto dosaženo, bude lidský rod poměrně snadno zajištěn. Musíme opakovat a opět opakovat; schopnost přijde s prací. Bez ní nemůže být dosaženo ani toho nejjednoduššího umění; a jaké těžkosti je schopna přivodit. Díky včasné disciplíně a opakování rozvíjel pozdější Sir Robert Peel [britský politik, syn podnikatele] tyto významné, přestože stále průměrné schopnosti, které mu umožnily stát se tak zářivou ozdobou britského senátu. Když žil jako chlapec na Draytonském panství, zvykl si jeho otec nechávat ho promlouvat u stolu, aby si procvičil mluvení bez přípravy, a brzy ho také navykl na opakování tak dlouhé části nedělního kázání, kolik si z něj mohl zapamatovat. Zpočátku byl pokrok jen malý, ale neutuchající vytrvalostí se zvyk pozornosti velmi zintenzivnil a nakonec bylo kázání opakováno téměř slovo od slova. Když později reagoval na řadu argumentů jeho parlamentních oponentů – což bylo umění, ve kterém pravděpodobně neměl soupeře – všichni tušili, že výjimečná síla přesné paměti, která se při takových příležitostech projevovala, pocházela z disciplíny vedené jeho otcem ve farním kostele v Draytonu.
Je skutečně podivuhodné, jak se nepřetržitá píle projeví v těch nejobyčejnějších věcech.
[…]
Aby byl člověk trpělivý, musí pracovat s radostí. Radost je výborná vlastnost důležitá pro práci, neboť propůjčuje člověku pružnost. Jak řekl biskup, „duševní rozpoložení tvoří devět desetin křesťanství“; tak také radost a přičinlivost tvoří devět desetin skutečné moudrosti. Jsou životem a duší úspěchu a stejně tak i štěstí: pravděpodobně největší část potěšení sestává z čisté, aktivní, uvědomělé práce a činnost, důvěra a každá jiná dobrá vlastnost na ní závisí.
[…]
Možná jedním z nejlepších testů skutečné moudrosti je to, jak člověk užívá peníze – jak je vydělává, šetří a utrácí. Přestože by peníze neměly být za žádných okolností vnímány jako hlavní cíl lidského života, nejsou ani zanedbatelnou věcí, neboť do značné míry představují – udržme si opovržlivý pohled filozofů – prostředek materiálního pohodlí a sociálního blaha. Ve skutečnosti jsou některé dobré vlastnosti lidské povahy úzce spjaty se správným užíváním peněz – např. štědrost, poctivost, spravedlnost a sebeobětování, i praktické klady ekonomie a Prozřetelnosti. Na druhé straně existují také jejich protiklady jako lakomství, podvod, nespravedlnost a sobectví, které jsou nám ukazovány nezřízenými milovníky zisku, a nectnosti jako nehospodárnost, marnotratnost a lehkomyslnost, kterých se dopouštějí ti, jenž špatně užívají a zneužívají prostředky jim svěřené.
[…]
Pohodlí je ve světských poměrech podmínkou, která ospravedlňuje snahu každého člověka dosáhnout ho všemi prostředky. Zajišťuje materiální uspokojení, které je nezbytné pro zušlechťování té lepší části lidské povahy a které umožňuje člověku zaopatřit členy vlastní domácnosti, bez kterých je člověk, jak říká apoštol, „horší než nějaký bezvěrec“. Ani povinnost by nám neměla být o nic méně lhostejná, neboť respekt, který v nikoli menší míře mají naši bližní k nám, závisí na způsobu, jakým se chopíme příležitostí, které se ukazují jako řádné pro nás životní postup. Každá práce, kterou je potřeba vyvinout, abychom s tímto cílem v životě uspěli, je samovolné vzdělávání, které podněcuje smysl člověka pro sebeúctu, ukazuje jeho skutečné vlastnosti a učí ho používání trpělivosti, vytrvalosti a takových podobných ctností. Prozíravý a obezřetný člověk musí být také nutně člověkem přemýšlivým, neboť on nežije pouze v přítomnosti, ale také s prozřetelnou předvídavostí se připravuje na budoucnost. Musí být také člověkem střídmým a procvičovat si ctnost odříkání, protože o ničem se nepředpokládá, že posiluje charakter tak jako právě odříkání.
[…]
Proto lekce odříkání – tedy obětování nynějšího potěšení pro budoucí dobro – jsou jedny z posledních, kterým se člověk učí. U těch tříd, které nejtvrději pracují, se může přirozeně očekávat, že si budou nejvíce vážit peněz, které vydělají. Přesto ochota, s kterou je tak mnoho lidí zvyklých spořádat a propít své výdělky tak, jak je dostávají, činí tyto lidi do značné míry bezmocné a závislé na lidech střídmých. Mezi námi je spousta lidí, o kterých se zjistí, přestože se těší dostatečným prostředkům pohodlí a nezávislosti, že v tísnivé době jsou jen na krůček vzdáleni od skutečné bídy a tak i od velkého důvodu pro sociální bezmocnost a utrpení.
[…]
Neexistuje žádný důvod, proč by stav obyčejného pracujícího neměl být prospěšný, úctyhodný a vážený. Celá skupina pracujících tříd může být (až na pár výjimek) stejně tak střídmá, ctnostná, dobře informovaná a dobře zaopatřená, jako už se toho podařilo dosáhnout mnoha jedincům z té samé třídy. Čím jsou jen někteří, mohou být bez problémů všichni. Užij těch samých prostředků a ty samé výsledky se dostaví. Je božím přikázáním, a bezpochyby moudrým a správným, že by v každém státě měla existovat třída lidí, kteří jsou živi každodenní prací. Ale to, že by tato třída měla být jiná než skromná, spokojená, inteligentní a šťastná, nevychází z Prozřetelnosti, nýbrž pramení čistě jen ze slabosti, požitkářství a zvrhlosti člověka samotného. Zdraví duch svépomoci, který vznikl mezi pracujícími lidmi, by více než cokoli jiného posloužil tomu, aby tito pracující lidé byli pozvednuti jako třída – a to nikoli strhnutím jiných, ale jejich postupem na vyšší a stále se zlepšující úroveň náboženství, inteligence a ctnosti.
Samuel Smiles byl hlavním mluvčím za hodnoty práce a mobility vyznávané střední třídou v Británii v polovině 19. století. Smiles, doktor z malého města, se brzy přeorientoval na psaní jako na hlavní zdroj svých příjmů. Jeho knihy, obzvláště klasické dílo Self-Help (poprvé vydané v roce 1859), prošly mnoha edicemi – dokud zájem o tento „pomoz si sám“ přístup neklesl z důvodu zkomplikování organizace podnikání po roce 1870. Smilese četlo mnoho řemeslníků a majitelů obchodů, kteří v jeho knihách hledali návod, jak by mohli rozmnožit své jmění. Nemůžeme vědět, kolik lidí souhlasilo se Smilesovými kazáníčky, ale doklad ukazuje na široký zájem. Hodnoty samy nebyly zcela jasně vymezeny. Smiles váhal, co má chtít po obyčejných pracujících, neboť přehnaná naděje na mobilitu mohla vést ke zklamání; přesto pohled na jednoho dřívějšího dělníka, který se stal úspěšným výrobcem, ukazuje určitou otevřenost vůči změně. Smiles si také nebyl úplně jistý hodnotou vzdělání a intelektuálních aktivit, které byly sice součástí širšího vybavení střední třídy, ale které současně s podnikáním mohly existovat jen stěží. Interpretace Smilese a mnoha podobných autorů z oblasti celého raně průmyslového Západu není zcela jednoduchým úkolem, neboť přestože hodnotový systém nebyl složitý, byl nový a odlišný od tradičnějších západních společenských měřítek.
Samuel SMILES, Self-Help, Chicago 1881. In: Dennis SHERMAN a kol., Western Civilization. Sources, Images, and Interpretations, vol. II, since 1660, New York 1983.