Francouzská revoluce je spolu s anglickou revolucí XVII. století vyvrcholením dlouhého hospodářského a společenského vývoje, který učinil z buržoazie vládkyni světa
[...]
Feudální aristokracie jevila na konci XVIII. století známky úpadku. Neustále chudla, neboť dvorská šlechta přicházela na mizinu ve Versailles a provinční šlechta živořila na svých pozemcích. Čím blíže byla své zkáze, tím urputněji vymáhala svá tradiční práva. Poslední léta starého režimu se vyznačovala prudkou aristokratickou reakcí. Politicky si aristokracie chtěla udržet monopol na všechny vysoké státní, církevní a vojenské úřady. V r. 1781 byl vydán královský edikt, podle něhož vojenské hodnosti byly vyhrazeny výlučně těm šlechticům, kteří mohli prokázat šlechtický původ do čtvrtého pokolení. Po hospodářské stránce aristokracie zhoršovala vrchnostenský systém
[...]
14. července dav žádal všeobecné ozbrojení. Aby si zaopatřil zbraně, vtrhl do paláce Invalidů, kde se zmocnil 32000 pušek; potom táhl na Bastilu. Bastila, která měla zdi vysoké 30 metrů a jejíž příkopy, naplněné vodou, byly široké 25 metrů, byla hájena pouze 80 invalidy a 30 Švýcary a odolávala útoků lidu. Řemeslníci z předměstí Saint-Antoine byli posíleni dvěma oddíly francouzské gardy a jistým počtem příslušníků buržoazní milice, kteří dopravili před Bastilu pět děl, z nichž tři byla postavena před bránu pevnosti do palebného postavení. Tato rozhodná akce donutila guvernéra Bastily de Launaye, aby kapituloval: dal spustit padací most a lid vtrhl dovnitř.
[...]
Avšak deset let revolučních změn změnilo v podstatě podle vůle buržoazie a majetných od základu francouzskou společnost. Privilegia a nadvláda monarchistické aristokracie byly odstraněny, poslední stopy feudalismu zanikly. Francouzská revoluce urychlila vývoj a znamenala rozhodující etapu přechodu od feudalismu ke kapitalismu tím, že radikálně skoncovala se všemi feudálními přežitky, že osvobodila rolnictvo od vrchnostenského práva, od církevních desátků a do určité míry i od obecních povinností a že rozbila cechový monopol a sjednotila národní trh. Tím, že na druhé straně odstranila i provinční partikularismus a místní privilegia a vyvrátila státní strukturu starého režimu, umožnila během vývoje od Direktoria po císařství nastolit moderní stát, který odpovídal hospodářským a sociálním zájmům buržoazie.
Francouzská revoluce byla revoluce buržoazní, avšak největší ze všech, které jí předcházely a které zastínila dramatickým charakterem svých třídních zápasů. Je tedy zcela oprávněné použít k její charakteristice Jaurèsovy definice z jeho „Socialistických dějin“, že je to revoluce „široce buržoazní a demokratická“, na rozdíl od revolucí ve Spojených státech a v Anglii, jež zůstaly revolucemi, „úzce buržoazními a konzervativními“. Zavinila to neústupnost aristokracie, která znemožnila jakýkoli politický kompromis podle anglosaského vzoru a donutila buržoazii, aby se stejnou urputností vyvrátila starý režim. To však nemohla provést bez podpory lidu. Marx hovoří o „hrozných úderech kladivem“, teroru a o „gigantické metle“ Francouzské revoluce. Jejím sociálním a politickým nástrojem byla jakobínská diktatura malé a střední buržoazie, která se opírala o lidové masy měst a venkova. Ideálem všech těchto společenských kategorií byla demokracie malých nezávislých výrobců, rolníků a samostatných řemeslníků, kteří by svobodně pracovali a obchodovali
Albert Soboul, Velká francouzská revoluce, Praha 1964, s. 7, 20, 99 a 440-441. (Z francouzského originálu Précis d´histoire de la Révolution française vydaného nakl. Éditions Sociales v roce 1962 přeložili Olga Adamová, Václav Jílek a Jan Stehlík).