Maxmilien Robespierre o soudu nad Ludvíkem XVI. (3. 12. 1792)

     /…/ Národové nesoudí jako trestní dvory, nevynášejí rozsudků, vrhají úder hromu; neodsuzují králů, utápějí je znova v nicotě /…/ Král není obžalovaný, vy nejste soudci, jste, můžete býti toliko státníky a zástupci národa. Není vám vynésti rozsudek pro člověka nebo proti němu, nýbrž učinit opatření pro obecné blaho, provést čin národní prozřetelnosti. Sesazený král v republice hodí se toliko ke dvěma věcem: buď ruší klid státu a otřásá svobodou nebo upevňuje jedno i druhé zároveň /…/ Nuže, co nakazuje zdravá politika pro upevnění rodící se republiky? Aby vštípeno bylo srdcím hluboké opovržení královstvím a omráčeni všichni přívrženci krále /…/

     Ludvík byl králem a republika je založena; těmito slovy již je rozhodnuta slavná otázka, kterou se zabýváte. Ludvík udával francouzský národ jako buřiče, povolal k jeho potrestání vojska tyranů, svých druhů; vítězství a lid rozhodly, že on pouze byl buřičem; Ludvík nemůže být tedy souzen, je odsouzen nebo republika není propuštěna z viny. Navrhovat, aby byla provedena pře s Ludvíkem XVI., ať se to má stát jakýmkoliv způsobem, znamená vracet se ke královskému a ústavnímu despotismu; je to kontrarevoluční myšlenka, neboť sama revoluce stává se předmětem sporu. Neboť může-li být ještě Ludvík předmětem pře, může být Ludvík propuštěn z viny, může být nevinen. Co pravím? Je pokládán za nevinna, dokud není souzen. Ale je-li Ludvík propuštěn z viny, může-li být Ludvík pokládán za nevinna, co je s Revolucí? Je-li Ludvík nevinen, všichni obhájci svobody se stávají utrhači. Všichni buřiči byli přátelé pravdy a obhájci utiskované nevinnosti; všechny manifesty cizích dvorů jsou toliko oprávněné stížnosti na panující stranu buřičskou. I uvěznění Ludvíka až do této doby je nespravedlivé trýznění; federovaní, pařížský lid, všichni patrioti francouzské říše jsou viníci, a tato veliká pře na soudě přírody mezi zločinem a ctností, mezi svobodou a tyranstvím, je již rozhodnuta ve prospěch zločinu a tyranství /…/

     Nepřátelé svobody, zdrceni po 10. srpnu, nevztyčují již směle hlavy od té doby, kdy trestuhodnost králova stala se otázkou, a zda spisovatelé, rozkřičení jako aristokraté, nechápou se s důvěrou pera? Nebyla-liž projevena pro krále horlivost velmi něžná, když byli se zvláštní zuřivostí pronásledováni nejoddanější obhájci lidu? Kam bychom až došli, kdyby pře protahována byla do jara? Ludvík XVI. i ze svého vězení potíral republiku, divoké hordy chystaly se jeho jménem rozdírat naši vlast a v jeho prospěch je připomínána zničená ústava! Ale pak nemáme práva držet ho ve vězení a nezbývá nám, než abychom se na kolenou dovolávali jeho shovívavosti. Neběží tu o velikou věc. Jen ti ji zveličují, kdož jistě chtějí viníka vyrvat veřejnému stíhání. Potrestání Ludvíka, má-li být účinným a zarazit zločinnou snahu evropských despotů, musí mít ráz veřejného trestu. A třeba si pospíšit, neboť každý odklad vnáší zbytečně do státu neklid. Byla prohlášena republika, ale za dva měsíce nebyl ještě vydán jediný zákon, který by ospravedlňoval toto jméno a v jiných formách byli jsme ještě kořistí hanebných frakcí /…/ Jakých prostředků jiných mohli by ještě použít ti, kdož by chtěli obnovit království?

     Advokáti královi, chcete ze soustrasti nebo krutosti zachránit ho před trestem za jeho zločiny? Pokud na mně je, mám v ošklivosti trest smrti udělovaný vašimi zákony a nemám Ludvíka ani v lásce ani v nenávisti: nenávidím toliko jeho zločiny. Požadoval jsem odstranění trestu smrti ve sněmovně, kterou jste nazývali ještě ústavodárnou, a není to má vina, považovala-li první zásady rozumu za morální a politické kacířství. Ale nenapadlo-li vás nikdy dovolávat se jich v zájmu tolika nešťastníků, jejichž zločiny jsou spíše zločiny vlády než jejich, z jaké nutnosti vzpomínáte si na ně,jen abyste se přimlouvali za největšího zločince? Požadujete výjimku z trestu smrti pro toho jediného, který může jej ospravedlnit? Ano, trest smrti je všeobecně zločin a z toho jediného důvodu, že podle nezrušitelných zásad přírody může být ospravedlněn jen tehdy, když je nutný pro bezpečnost jednotlivců nebo sociálního tělesa. Nuže, veřejná bezpečnost nikdy ho nevyžaduje pro obyčejné zločiny, poněvadž společnost může vždy předejít jim jinými prostředky a učinit viníka neškodným. Ale sesazený král uprostřed revoluce, která není rozhodně ještě upevněna zákony, král, jehož pouhé jméno přivolává válečnou pohromu na znepokojený národ, nemůže ani vězením, ani vyhnanstvím být učiněn bezvýznamným pro obecné dobro a tato krutá výjimka z obvyklých zákonů, kterou spravedlnost schvaluje, může být odůvodněna toliko povahou jeho zločinů /…/ Ludvík musí zemřít, poněvadž vlast musí žít! V národě pokojném, svobodném i respektovaném uvnitř i venku bylo by možno dbát rad, jež jsou vám dávány, abyste byli šlechetnými. Ale národ, kterému je dosud upírána svoboda po tolika obětích a bojích, národ, v němž zákony jsou dosud neúprosné jen pro nešťastníky, národ, v němž zločiny tyranství jsou dosud předmětem sporu, musí si přát, aby byl pomstěn /…/

Stanislav Kostka NEUMANN, Francouzská revoluce. II. díl, Praha 1955, s. 220-222. In: Arnošt SKOUPÝ, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.