Peter N. Stearns: Interpretace průmyslové revoluce a industrializace
Před tím, než se pustíme do rozboru dějin industrializace musíme nastínit také druhou rovinu tohoto pojmu; naše úsilí bude zahrnovat také výčet některých klíčových argumentů a polemik, kterými se zabývají historikové snažící se vymezit a určit tento proud lidské zkušenosti.
Průmyslová revoluce byla dozajista lidským fenoménem, který zahrnoval jednak jednotlivce poznamenané tímto jevem, ale také především určité procesy s ním spojené, spíše než přesné historické ukazatele. Všichni účastníci procesu industrializace se museli vypořádat s novým pracovním systémem, se vznikem nových druhů obchodů a s novými zvyky doby. Tato změna zahrnovala mnoho individuálních případů a událostí: továrník rozhodující o předpisech jeho továrny; podomní obchodník zjišťující, že takové množství výrobků již není schopen prodávat stylem podomního prodeje, ale spíše formou stálého obchodu; nebo dělník učící se zvukům tovární píšťaly. Tyto příběhy, znásobené stem tisíců dalších jednotlivců, vytvořily nový pracovní proces, daly vzniknou novým druhům obchodů a vědomí spěchu a naléhavosti pracovní doby.
Avšak podstata průmyslové revoluce nevyplývá z jasně vymezených a označených událostí jakými jsou třeba uvedení prezidenta do úřadu nebo podepsání významné smlouvy. Dějiny podložené událostmi začaly poté, co se rozmohla průmyslová revoluce: Británie porazila Napoleonova vojska, v Japonsku byla přijata nová ústava, Rusko bylo v roce 1905 otřeseno revolucí. Na těchto událostech měla podíl také průmyslová revoluce. Ta ovšem byla také podmíněna jistými událostmi, jakými byly vynález parního stroje Jamesem Wattem, přijetí zákonů o dětské práci nebo založení ministerstva průmyslu v Japonsku. Avšak propojení dějin průmyslu a dějin založených na událostech není snadné, a tak se v případě industrializace většina badatelů zabývá souborem význačných historických ukazatelů. Velké osobnosti a rozhodující momenty jsou v tomto případě méně důležité než v jiných oborech historického bádání.
Průmyslová revoluce je zvláštním typem revoluce. Jiné druhy revoluce, jakými jsou politické převraty, se dají vymezit daleko snadněji. Takovou revolucí je například Francouzská revoluce nebo revoluce v Rusku v roce 1917. U revolucí tohoto druhu je snadné vymezit počátek i konec (Francouzská revoluce propukla v roce 1789, prodělala jisté fáze, až se do čela země v roce 1799 postavil Napoleon - touto událostí, nebo také Napoleonovou porážkou v roce 1815 končí aktivní revoluční období). Ve skutečnosti se však na poli bádání o politických revolucích objevují nejasnosti: revoluce v Rusku zdánlivě skončila s koncem občanské války v roce 1921, ale skutečně trvala alespoň do třicátých let dvacátého století, kdy došlo k upevnění Stalinovy moci; nedávno zjištěné skutečnosti dokonce naznačují, že zásadní spory vedené v době revoluce trvaly až do let devadesátých. Nicméně je zřejmé, že aktivní hnutí většiny revolucí, od doby prvního povstání až po nastolení nového režimu, trvalo jen zřídka kdy více než jednu dekádu.
Průmyslová revoluce byla ovšem něčím úplně jiným. Postihla nejedno desetiletí a její počátek i konec nejsou přesně dané. Například ve Velké Británii se začaly otvírat továrny používající parní energii v osmdesátých letech osmnáctého století. Tato změna se rychle rozmohla v některých odvětvích průmyslu, – předení bavlny bylo zcela mechanizované během jedné dekády – ale ekonomika jako celek se rozvíjela a měnila daleko pomaleji. V roce 1850 zde byl stále stejný počet řemeslníků jako pracovníků v továrnách a stejný počet venkovských a městských obyvatel. Industrializace změnila způsob života pracujících stejně tak, jako názory a vyhlídky většiny lidí nepracujících v továrnách, ačkoli v jejich případě ještě nezpůsobila převrat. A zatímco v některých odvětvích, jakými bylo předení bavlny, produktivita rychle rostla, celková kapitálová produkce stoupala pozvolna (asi dvě procenta za rok), protože většina populace stále pracovala tradičním způsobem.
Ve skutečnosti industrializace často dosahovala rozmachu několik desetiletí po uvedení nového vybavení a zařízení nových továren. Některé společnosti, jak ještě uvidíme, experimentovaly pouze s několika továrnami a tudíž poté v jejich případě nedošlo k oné průmyslové revoluci. Ale mnohé regiony, které provedly industrializaci v některých výrobních sektorech, zaznamenaly větší změnu čtyřicet nebo padesát let od počátečního zavedení tohoto procesu. V západní Evropě tak koncem devatenáctého století přinesla více změn širšímu okruhu lidí spíše tzv. „druhá průmyslová revoluce“, nežli revoluce první. Jak v Japonsku, tak v Rusku došlo k vymezení a urychlení industrializačních procesů ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Půl století poté, co se do revoluce zapojily. Průmyslové revoluce jsou vleklé, cyklické a je těžké je vymezit.
Je toto vůbec revoluce? Někteří soudobí historikové se domnívají, že není. Poukazují na malé tempo změny v počáteční dekádě tak zvané průmyslové revoluce a zdůrazňují, že k významným změnám došlo dávno před dobou parních strojů a továren. Industrializace byla procesem – velmi zdlouhavým procesem – jak uznávají, ale průmyslovou revoluci považují za velmi zavádějící pojem.
Argumenty tohoto druhu jistě poznamenaly dřívější schématický obraz průmyslové revoluce. W. W. Rostow, historik hospodářských dějin, se v padesátých letech dvacátého století pokusil vytvořit něco jako model průmyslové revoluce vyjmutý z přesného historického vývoje, ale odpovídající všem průmyslovým revolucím – od počátků a prvních pokusů v Anglii až po relativně nedávné revoluce v Japonsku. Rostow poukazoval na několik dekád „ekonomického vzestupu“ v jejichž průběhu počáteční zavádění nových technologií podnítilo prudkou změnu v oblasti důležitých ekonomických odvětví. Novější práce vztahující se k industrializaci se naopak zaměřují na rozmanitost změn, které byly způsobeny zavedením nových továren: některým řemeslným odvětvím se dařilo, jiná průmyslová odvětví rostla jen nepatrně a od jednoho regionu k druhému neexistoval přesný vzor průmyslového dynamismu. Mimo to, přípravné fáze nevedly k celkovému očekávanému výsledku. Zatímco se Německo zaměřilo na rychlý rozvoj továren těžkého průmyslu (ačkoli stále podporovalo silný řemeslnický sektor), Francie dosáhla působivého růstu výroby tím, že na továrny naléhala, aby urychlily strojní výrobu v odvětvích, jakými byla například výroba nábytku. Pokud si vezmeme za vzor model jednotného standardu průmyslové revoluce, bude se nám Francie jevit jako průmyslový loudal. Když si uvědomíme rozdílné dráhy změn a pozvolnost proměny dokonce i v tak dynamickém případě, jakým bylo Německo, tak se nám obraz průmyslové revoluce zatemňuje: industrializace sice probíhala ve Francii v devatenáctém století, avšak nestala se univerzálním procesem, který by během tří dekád vyvolal celkový vzestup výrobního průmyslu.
Ale pokud průmyslové revoluce probíhají nerovnoměrně, pomalu a jednotlivé případy si nejsou podobné, pak zde není důvod odstranit termín „revoluční“. Konečně, i politické revoluce se ukázaly být zdlouhavými a nevyvíjejícími se tak rychle, jak si jejich zastánci představovali. Průmyslová revoluce vznikla z řady předchozích změn – což je zřejmá příčina, která vysvětluje, proč v některých společnostech k průmyslové revoluci došlo a v jiných i přes značné úsilí ne. Průmyslové revoluce vyžadují čas a pracovní sílu v různých stádiích změny. Vyvolávají podstatné změny vycházející ze zavádění nových technologií a nových organizačních postupů, a jak je zřejmé z případu Francie, toto zavádění není vždy plynulé a postupné, ale spíše idiosynkratické.
Revoluční stupeň industrializace se jeví zjevnější ve světovém kontextu. Industrializace v Anglii a ve Francii probíhala, jak jsme mohli vidět, od nejzákladnějších forem ekonomických a sociálních změn. Zavedení parou poháněných zařízení a strojů znamenalo skutečné změny, až na ty, které se již udály v rámci dynamických souvislostí. U pozdějších průmyslových revolucí, založených z větší části na napodobování již dříve proběhnuvších revolucí, došlo k revolučním důsledkům dříve. V Rusku se tovární pracovní síla začala formovat v rámci té samé generace, za které bylo zrušeno nevolnictví, a za té samé generace docházelo i k šíření gramotnosti; v Japonsku vznikla podnikatelská třída až generaci po zrušení feudalismu; a v Jižní Koreji byla zaváděna industrializace až generaci po skončení japonského ekonomického a politického útisku. Ke změnám v těchto případech došlo s ohromnou rychlostí a průmyslová revoluce zde vedla k hlavním sociálním a politickým změnám.
Rozdílnost a nerovnost průmyslového vývoje učinily naše představy o průmyslové revoluci nesporně nejistými. Určení počátku této revoluce nemůže být provedeno ani po prozkoumání jednotlivých případů a realitu nepostihne ani žádné schéma. Nicméně, i tak tento fenomén zahrnuje různé stupně změn v rámci revoluce a tak se společnosti, kde průmyslová revoluce proběhla, podstatně liší od těch současných, kde byla sice zavedena mechanizovaná výroba, ale k revoluci jako celku zde nedošlo. Diskuze o tomto systému nám připomínají jeho složitost, ale neodvádějí nás od základních – a vskutku revolučních – změn, které s tímto procesem souvisely. Obrovský rozdíl mezi Anglií v roce 1880 a v roce 1780, mezi Spojenými státy roku 1820 a roku 1900 nebo mezi Japonskem roku 1960 a roku 1880 se vytvořil postupně a nerovnoměrně – ale je jisté, že k němu došlo. Prvně byl termín „průmyslová revoluce“ použit v osmdesátých letech devatenáctého století, kdy opožděně vystihoval mohutné změny v základní struktuře společnosti a nepřímo předpovídal srovnatelné změny, ke kterým došlo v ostatních společnostech, v nichž síla nových technologií a organizačních zásad zakořenila.
Peter N. STEARNS, The Industrial Revolution in World History, Oxford 1993, s. 7-10.