Z odpovědi prezidenta Oranžské republiky Martina Steijna na proklamaci generála Kitchenera (15. 8. 1901)
[...]
Radil jsem Transwaalu ustoupit ne proto, že by pravda byla na straně Anglie, ale pouze kvůli vyhnutí se prolévání krve.Vláda Jeho Královské Milosti však žádala stále více. Republika dělala ústupek za ústupkem větším a větším anglickým požadavkům až do okamžiku, kdy anglická vláda navrhla, aby otázka hlasovacího práva byla předána k rozhodnutí zvláštní komisi.Na žádost anglického diplomatického zástupce v Pretorii Republika navrhla projekt jdoucí ještě dále než požadavky Vysokého komisaře. Vláda Jeho Královské Milosti však odmítla tento návrh přijmout, kladouc nové požadavky, a když Republika oznámila, že je připravena souhlasit s podmínkami stanovenými Anglií, obdržela odpověď, že Anglie, pohrdajíc spravedlností a lidskostí, předloží posléze nároky nové. To už bylo opravdové ultimatum, neboť zahájení válečných kroků se odkládalo až do doby, než se anglická vojska vylodí v jižní Africe.
Vláda Svobodného oranžského státu se snažila ještě v poslední chvíli zabránit vypuknutí války. Doporučila Vysokému komisaři, aby zatelegrafoval anglické vládě dotaz, jaké nové požadavky zamýšlí předložit Republice. K mému velkému zklamání nebyl onen telegram odeslán v plném rozsahu. Odpověď přinesla anglická vojska. Rozmístila se nejenom na hranici Jihoafrické republiky, ale i na hranici Svobodného oranžského státu, který přece do těch chvil udržoval s anglickou vládou přátelské vztahy.
Jakmile se Republika přesvědčila, že cílem, po němž Anglie prahne, vůbec není napravení domnělých křivd, které se koneckonců, jak se obecně přiznává, nikdy nestaly, ale jednoduše vyrvat nezávislost naší zemi, požádala naše vláda, aby vláda Vaší Excelence stáhla vojska shromážděná na naší hranici a předložila celý spor smírčímu soudu.
To vše se odehrálo tři týdny po vyhlášení ultimata a měsíc poté, co vláda Svobodného oranžského státu obdržela od Vysokého komisaře telegram s vyzváním k zachování neutrality. Od té chvíle byl záměr Angličanů jasný: chtěli zničit Jihoafrickou republiku. Ale vládě Vaší Excelence bylo dobře známo, že od r. 1899 jsme byli s Jihoafrickou republikou spojeni obrannou smlouvou. Následkem čehož v témž dni, kdy se ona rozhodla bránit před hrozícím nepřítelem svou hranici, musel jsem učinit nejnepříjemnější krok ve svém životě, přetrhávaje pouta přátelství spojující mne s Velkou Británií, abych přispěchal na pomoc sesterské republice, s níž nás spojovala smlouva.
[...]
Potom jsem zjistil, že Vaše Excelence činí narážky ohledně nemožnosti intervence cizích mocností a domnívá se, že prodlužujeme válku podněcováni touto nadějí.
Ráčí-li Vaše Excelence dovolit, pokusím se objasnit způsob našeho nazírání na tuto záležitost. Měli jsme naději a máme ji provždy, že cit pro spravedlnost, vrozený civilizovanému světu, bude protestovat proti zločinu, kterého se zamýšlí dopustit Anglie ničíc existenci národa. Ale kromě té naděje měli jsme vždy pevnou vůli učinit vše, co je v naší moci, abychom se s pomocí Boží bránili vlastními silami a tato vůle se ani na okamžik nezachvěla.
Vaše Excelence považuje naši válku za beznadějnou. Nechápu, co [Vaši Excelenci] mohlo přivést k podobnému závěru.
[…]
Jaká je v současné chvíli situace? Území kolem Mysu je zasypáno našimi oddíly, které ho ovládají na značném prostoru. Jejich počet se každým dnem zvětšuje, díky tomu, že k nám přibývají lidé pobouření nespravedlností Anglie vůči republikám.
Uznávám, že Vaše Excelence má ve svých rukou hlavní město Svobodného oranžského státu, železniční tratě a několik vesnic za železniční sítí, ale mimo to nic.V převažující části vesnic jsou námi jmenovaní úředníci, a to pro výkon spravedlnosti naším jménem. Pořádek tam víc zajišťujeme my, a ne Vaše Excelence.
V Transwaalu je situace podobná. Spravedlnost rovněž vykonávají úředníci jmenovaní transwaalskou vládou.
Dovoluji si upozornit, že moc Vaší Excelence nepřesahuje radius vaší dělostřelby.
Z vojenského hlediska pokročila v průběhu minulého roku naše záležitost kupředu, mimo drtící masy nepřátelské armády, a nelze ji v žádném případě považovat za zoufalou. Připomíná-li Vaše Excelence 74 000 žen a dětí živořících v koncentračních táborech, je jí dobře známo, jak ukrutným způsobem byly úplně nevinné osoby uneseny ze svých domovů v čase, kdy angličtí vojáci ničili jejich majetek. Toliko je jisté, že nešťastné oběti války dávají raději přednost útěku a bloudění dnem i nocí po kraji, vystavujíce se dešti a zimě, než aby padly do rukou takových nepřátel. Jak se zdá,Vaše Excelence neví, že její vojska neváhala do těch uprchlíků - opravdu úplně neškodných - střílet z děl a karabin, aby je rychleji mohla zajmout.Velký počet žen a dětí byl takto zabit 6. června v Graspan, blízko Reitz, kde koncentrační tábor žen, vůbec ne tábor našich vojsk, jak se mylně doneslo Vaší Excelenci, byl zabrán anglickým vojskem. Když jsme ty nešťastnice přicházeli osvobodit, ukryli se vojáci Vaší Excelence za nimi, ale blížící se pomocný vojenský oddíl do nich střílel z děl a pušek, ačkoliv věděl, že v táboře jsou výlučně ženy a děti.
[...]
Teksty zródłowe do nauki historii w szkole, Warszawa 1960, č. 40, s. 33 – 35. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918), Olomouc 1992.