Lawrence Stone: Chování chudiny k dětem – lhostejný a vykořisťovatelský modus
Pokud jde o masy velmi chudých, dostupné dokumenty naznačují, že chování mnoha rodičů k dětem zde bylo často lhostejné, kruté, nevyzpytatelné a nepředvídatelné. Není jasné, zda příčina byla kulturní, tedy jako důsledek nedostaku jakéhokoli majetkového podílu ve společnosti a přesídlení daleko od domova a příbuzenstva, nebo zda byla ekonomická v tom smyslu, že lidštější emoce a větší smysl pro starostlivost byly luxusem, který si mohli dovolit jen zřídka. Kultura chudoby nepovzbuzovala prozíravost či prozřetelnost, jelikož životy lidí na ekonomické periferii byly přespříliš vydány na milost a nemilost naprosté náhodě – špatné sklizni, nezaměstnanosti či nemoci – než aby opravňovaly k racionální kalkulaci do budoucnosti. [Chudí] byli tudíž v plození dětí lehkomyslní, nepřemýšleli, jak bude třeba tyto děti opatrovat a živit. A jakmile děti přišly, nakládali s nimi lehkomyslně a nedbale podle úsloví „lehce nabyl, lehce pozbyl“. Tu a tam měli sklon chovat se ke svým dětem s hrubou, v dobrých časech dokonce až s přehnanou náklonností, častěji s přirozenou netečností a nezřídka – v opilosti či ve špatných obdobích – i velmi brutálně. Jestliže byli ke svým dětem suroví, bylo to proto, že si potřebovali na někom vybít své frustrace, nebo proto, že nebyli schopni předvídat důsledky svých činů, protože to byl způsob, jakým byli sami vychováváni, a tudíž to považovali za normální a řádnou metodu výchovy dětí, anebo z toho důvodu, že neměli s ohledem na ekonomické okolnosti jinou alternativu. Ve společnosti, která obecně byla hrozivě krutá ke zvířatům, existovala tendence chápat děti podobným způsobem. Ještě roku 1846 poznamenala jedna citlivá dáma z vyšší společnosti, že „kdokoli, kdo si zvykl žít na venkově, musí vědět, že děti chudiny jsou tam vychovávány ranami – hrubými slovy“. A to byl důvod, proč důrazně radila, aby trestání dětí z vyšší společenské třídy nebylo svěřováno chůvě nebo sluhovi, protože ti by „přirozeně vnesli stejný systém do vykonávání [trestů]“.
Mezi nižšími třídami se uplatnil ve vývoji sexuálních postojů a chování mezi roky 1500-1800 odlišný model [oproti majetným třídám], který byl silněji ovlivněn ekonomickými a sociálními proměnami. První období zhruba mezi lety 1500-1700 bylo charakterizováno tradiční praxí důvěrných námluv [„intimate courting“], ale s řídkým předmanželským pohlavním stykem, a převážně panenskými nevěstami. Sexualita byla usměrňována a kontrolována částečně na lokální úrovni silným tlakem komunitního cítění, částečně zákonným tlakem puritánských úředníků, propagandistickým tlakem puritánských kazatelů a částečně úspěšnou internalizací idejí cudnosti a panenství. Výsledkem byla společnost, ve které model pozdního manželství koexistoval s nízkým podílem nelegitimnosti a předmanželské gravidity. Byla to úžasně cudná společnost, pro kterou byly „vypouštěcím ventilem“ důvěrné námluvy, uskutečňované v pečlivě usměrňovaných podmínkách.
Druhé období, které začalo kolem okolo roku 1700, bylo charakteristické pokračujícími důvěrnými námluvami, ale i prudkým růstem případů předmanželského pohlavního styku a následně růstem procenta gravidních nevěst. Příčinami byly kolaps puritánského hnutí, rozklad institucionálního náboženství, oslabení rodinné ochrany, nárůst třídy bezzemků, která přikládala panenství menší váhu než plodnosti, nárůst vesnického chalupnického průmyslu [„cottage industry“], který ekonomicky usnadnil svatbu, jestliže došlo k těhotenství, a možná také návrat víry, že rozhodující ceremonií jsou zásnuby a ne svatba.
Lawrence Stone, The family, sex and marriage in England, 1500-1800, New York 1977, s. 470, 645-646.