Adam Smith: Trh a jednotlivec (1776)

Výnos z každé výdělečné činnosti je přídavná hodnota, kterou předmět nebo surovina touto činností získává. Podle toho, zda hodnota tohoto výnosu je větší nebo menší, bude také vyšší nebo nižší zisk podnikatele. Protože však každý člověk k podpoře svého výdělečného úsilí vkládá kapitál jen s výhledem na zisk, bude stále usilovat, aby jej vkládal na podporu takových výdělečných činností, jejichž výnos dosáhne pravděpodobně nejvyšší hodnoty nebo za něž může dostat nejvíce peněz nebo nejvíce zboží.

Nyní je národní důchod nějaké země vždy stejně velký jako směnná hodnota celého ročního výnosu, lépe řečeno, je to přesně totéž, jen jinak vyjádřeno. Když proto každý jednotlivec usiluje co nejvíce o to, aby vložil svůj kapitál do podpory domácího podnikání, které řídí tak, že jeho výnos slibuje co nejvyšší přírůstek hodnoty, tak se snaží také každý jednotlivec zcela nuceně, aby roční národní důchod byl pokud možno co nejvyšší. Zpravidla skutečně ani nenapomáhá vědomě obecnému blahu, a neví ani, jak vysoký je vlastní přínos. Když dá přednost podpoře vlastního národního hospodářství před zahraničním, myslí vlastně jen na vlastní jistotu, a když tím podporuje podnikání takovým způsobem, že jeho výnos může dosáhnout nejvyšší hodnoty, usiluje pouze o vlastní zisk. V tomto jakož i v mnohých dalších případech je veden neviditelnou rukou, aby tak napomáhal účelu, který neměl v žádném případě v úmyslu. Také pro zemi samotnou nemusí být vždy nejhorší to, že jednotlivec nesměřuje k takovému cíli vědomě, ano, právě tím, že sleduje vlastní zájem, napomáhá často společnosti k onomu cíli vytrvaleji, než kdyby měl skutečně v úmyslu to činit. A všichni, kteří kdy předstírali, že jejich obchody sloužily veřejnému zájmu, nevykonali, pokud vím, nikdy nic dobrého. Skutečně se jedná pouze o pokrytectví, které není mezi obchodníky přiliš rozšířené, a stačí jen několik slov, aby byli od toho odvráceni.

Jednotlivec zřejmě bude moci ze své znalosti místních poměrů posoudit mnohem lépe, než by za něj mohl učinit nějaký státník nebo zákonodárce, které podnikatelské odvětví v zemi je pro vklad jeho kapitálu vhodné a které přinese výnos slibující nejvyšší přírůstek hodnoty. Státník, který by chtěl zkusit předpisovat soukromníkům, jakým způsobem mají investovat svůj kapitál, by vzal na sebe nejen nanejvýš zbytečné břímě, nýbrž současně by si osoboval autoritu, kterou by nebylo možné svěřit s klidnou myslí ani státní radě nebo senátu, tím spíše pak nějaké jednotlivé osobě, autoritu, která by nebyla nikde tak nebezpečná jako v rukou nějakého člověka, jenž by byl dostatečně hloupý a domýšlivý, aby si o sobě myslel, že je schopen ji vykonávat.

Když se na domácím trhu poskytne výrobku nějakého řemesla nebo živnosti monopolní postavení, tak to neznamená konec konců nic jiného než předpisovat soukromníkům, jakým způsobem mají svůj kapitál vlastně investovat; jde tedy o zásah, který je ve většině případů neužitečný a nadto škodlivý. Pokud totiž mohou být domácí produkty nabízeny zrovna tak lacino jako zahraniční, pak toto opatření zcela zřejmě nemá žádný význam. V případě, že tomu tak není, musí být zpravidla škodlivé. Otec rodiny, který jedná prozíravě, se bude řídit zásadou, že se nikdy nepokusí něco vyrobit, co by kdekoliv koupil laciněji. Tak se nebude krejčí snažit, aby zhotovil své boty sám, ale koupí je od obuvníka. Ten nebude opět vlastnoručně šít své šaty, ale nechá je zhotovit u krejčího. Také sedlák se nebude pokoušet ani o jedno ani o druhé, neboť koupí obojí od řemeslníka. Všichni si uvědomují, že je v jejich vlastním zájmu, aby neomezeně soustředili své podnikání na oblast, v níž předčí svého souseda a zbývající potřebu pokryjí částí svého výrobku, nebo, což je totéž, zaplatí penězi z jeho tržby.

To, co je rozumné pro chování jednotlivé rodiny, sotva může být pošetilé pro kterékoliv mocné království. Když nám tedy může některá jiná země dodat zboží, které nejsme schopni laciněji vyrobit, tak je pro nás jednoduše výhodné koupit je za část našich výrobků, které můžeme vyrobit příznivěji než zahraničí. Stejně jako v našem příkladě s řemeslníky se tím výdělečná činnost v celé zemi nezmenší, neboť stojí v pevném vztahu k vloženému kapitálu a jen jeho výhodná investice podléhá svobodné volbě. Avšak tato výhoda se určitě neprojeví tehdy, když kapitál bude usměrněn do výroby zboží, které je možno někde jinde koupit levněji než opatřit vlastní výrobou. Přeorientování výroby na zboží, jehož hodnota je očividně nižší než hodnota jiného zboží, musí během roku nutně vést k většímu či menšímu poklesu společenského produktu, když přitom platí, že bychom mohli zboží nakoupit v zahraničí levněji než sami vyrobit doma. Kdybychom dali podnikatelské činnosti volný průběh, bylo by při stejně vysokém kapitálovém vkladu možno získat toto zboží ve vnitrozemí za méně domácích výrobků, nebo, což je totéž, koupit v zahraničí již za část peněz z jeho tržby. Proto každá státní regulace usměrňuje podnikání země z výnosných hospodářských odvětví na méně výnosná, což nevede k vzestupu předpokládanému zákonodárcemm, nýbrž k poklesu směnné hodnoty ročního výnosu.

Samozřejmě že s pomocí takového řízení může být to či ono odvětví podnikání zařízeno a vybudováno rychleji než normáně, takže domácí zboží může být potom po jisté době vyráběno stejně lacino, ba ještě laciněji než v zahraničí. A přece tím nebude možno zvýšit společenský produkt nebo národní důchod, i když podnikatelská činnost v zemi byla dříve - což se mohlo jinak docela dobře stát – zaměřena veskrze úspěšně do určitého směru. Důvod k tomu lze snadno pochopit, protože podnikatelská činnost v zemi může narůstat jen v rozsahu, v jakém se zvětší kapitálová hotovost, a její nárůst závisí opět na tom, kolik peněz budou moci občané ze svých příjmů postupně ušetřit. Proto bezprostředním následkem takového zásahu je, že národní důchod klesá a všechno, co tento příjem zmenšuje, zcela určitě nepřispívá k rychlému růstu kapitálové hotovosti, jak by tomu mohlo být, kdyby bylo obojí, totiž tvorba kapitálu a podnikání, ponecháno přirozenému vývoji.

V každém hospodářském řádu, ve kterém má být zvláštní podporou usměrněno do podnikatelských odvětví více národohospodářského kapitálu, než by se tam přelilo samo, nebo v němž mimořádnými omezeními byly odvráceny části kapitálu od odvětví, v nichž by jinak byly investovány, se ve skutečnosti nedosahuje hlavního cíle, jehož podpora byla zamýšlena. Takový hospodářský systém oddaluje pokrok země k blahobytu a prosperitě, místo aby jej urychloval, a zmenšuje skutečnou hodnotu ročního produktu z půdy a práce, místo aby jej zvětšil.

Zřekneme-li se všech systémů zvýhodňování a omezování, pak se sám od sebe ukáže jako rozumný a jednoduchý systém přirozené svobody. Pokud jednotlivec neporušuje zákony, ponechává se mu úplná volnost, aby mohl sledovat svůj vlastní zájem podle svého a aby mohl rozvíjet svou podnikatelskou píli a investovat svůj kapitál v soutěži s jinými nebo jiným stavem. Vládce je tím naprosto zbaven své povinnosti, při jejímž výkonu musí být stále vystaven nesčetným klamům a k jejímuž naplnění by nikdy nestačila žádná lidská moudrost nebo znalost, případně povinnost nebo úkol, jež by hlídaly podnikání soukromých lidí a usměrnění tohoto podnikání do hospodářských odvětví, která jsou pro zemi nejužitečnější. V systému přirozené svobody musí suverén plnit pouze tři úkoly, které jsou nanejvýš důležité, avak jednoduché a přístupné normálnímu rozumu. Za prvé je to povinnost chránit zemi proti násilí a útoku jiných nezávislých států, za druhé vzít v ochranu každého člena společnosti před nespravedlností nebo útlakem nějakého spoluobčana v takovém rozsahu, jak je to jen možné, nebo zavést spolehlivé soudnictví, a za třetí povinnost založit a vydržovat určité veřejné ústavy a zařízení, které jednotlivec ani malá skupina nemohou provozovat z vlastního zájmu, protože zisk by nemohl nikdy krýt náklady, ačkoliv by mohl být vyšší než náklady na celé obecné zřízení.

Adam Smith, Der Wohlstand der Nationen. Eine Untersuchung seiner Natur und seiner Ursachen, München 1976, s. 370-373, 582. In: Detmar DOERING, Liberalismus v kostce, Praha 1994 (z německého vydání Kleines Lesebuch über den Liberalismus, Sankt Augustin 1992), s. 32-35.