Rok 1789 zajisté představoval obrat. Republikánská a liberální opozice způsobila trůnu škodu bez vlastní újmy. Napoleonův geniální tah toto vítězství pak získal na svoji stranu, přičemž se zmocnil vzrůstajících sil, které otřásaly starou Evropou.
Výjimečnost nepřestala Napoleona obklopovat ani jako vyhnance. V roce 1817 ještě před zákazem získal velký ohlas Rukopis neznámého původu pocházející ze Svaté Heleny (Manuscrit venu de Sainte-Hélène d´une manière inconnue), Napoleonovy apokryfní paměti, jejichž autorem byl pravděpodobně Lullin de Château-vieux ze Ženevy, přítel Madame de Staël. Nicméně byl zastíněn Památníkem ze Svaté Heleny (Mémorial de Sainte-Hélène), který v roce 1823 vydal Las Cases. Památník zaznamenal pravděpodobně největší nakladatelský úspěch 19. století: mezi rokem 1823 a rokem 1842, kdy vyšlo vydání ilustrované Charletem, vyšla čtyři různá vydání s opravami a dodatky. Las Cases v letech 1815 a 1816 shromáždil Napoleonova důvěrná vyznání. A jaká vyznání!
Roajalistické pamflety udělaly z Napoleona dědice teroru a Robespierrova žáka. Napoleon, který byl dalek toho, odmítnout toto dědictví, to akceptoval. Jak poznamenává Las Cases: „Císař řekl, že Revoluce, přes všechny své hrůzy, nebyla o nic méně pravou příčinou znovuobnovení našich mravů“. Stejný člověk, který se dokázal ve zlém rozejít s ideology se prohlásil za „nezpochybnitelného následovníka liberálních myšlenek“. „Nic nedokáže zničit nebo vymazat velké principy naší Revoluce“, dodává. „Tyto velké a krásné pravdy tu musí zůstat jednou provždy, zatímco my je vtělíme do jejich lesku, památníků a zázraků...“. Osvoboditel národů Napoleon byl rovněž sjednocovatelem národů: „Impuls byl dán a nemyslím si, že po mém pádu a po zmizení mého systému je v Evropě možný jiný velký způsob udržení rovnováhy, než stmelení a konfederace velkých národů“. Obrana revolučních výdobytků a unifikace národů Evropy, to jsou tedy dvě zásadní příčiny dlouhých válek, za které byla připisována odpovědnost Napoleonovi, které byly ale ve skutečnosti vedeny z iniciativy absolutních monarchů.
V souvislosti s tím se v roce 1816 Napoleon a jeho důvěrník obrátili na whigy, anglické liberály, s očekáváním zlepšení nelehkého údělu zajatce. Výběr mluvčího byl uvážlivý: Napoleon neponechával stranou fakt, že jeho důvěrník si dělá poznámky a že tento bývalý emigrant, který přežil v Londýně, dobře ví, jaká slova volit, aby okouzlil britské veřejné mínění. Ale tato tvrzení, upravená pravděpodobně Las Casesem a náležitě zapadající do politické konjunkutry roku 1823, měla oslovit také publikum mezinárodní. Ve svých prohlášeních si Napoleon ve svůj prospěch uzurpoval dvě sílící hnutí, proti kterým původně bojoval, nacionalismus a liberalismus. Vězeň Svaté Aliance, zkrachovalý panovník, mohl nechat zapomenout na antiliberálního Césara ve prospěch Napoleona–demokrata, vojáka Revoluce, která nebyla revolucí pouze buržoazní, ale i revolucí čtvrtého stavu.
[...]
Legenda dosáhla svého vrcholu v roce 1840, kdy se do vlasti navrátily Napoleonovy ostatky; potvrdila úspěch Napoleona III.: „Je to příliš mnoho“, bručí Guizot, „být příkladem národní slávy, zárukou Revoluce a principem autority“. Sedan to vše zastíní a způsobí pád snu o napoleonské dynastii. Ale stále je uchována myšlenka na plebiscit a na výzvu k lidu, jedinou cestu, která dovoluje smířit demokracii s autokratickou mocí Spasitele. Tohoto Spasitele Francie očekává proto, aby oplatil Prusku porážku a dobyl zpět Alsasko-Lotrinsko; myšlenka na Napoleonův odkaz umožní doufat v opakování Jeny „po francouzsku“, napomůže shledávání Bonaparta v Boulangerovi, v roce 1900 díky ní sklidí bouřlivé ovace Orlík (L´Aiglon), roku 1914 pak zní ve válečném štvaní těch, kteří vyrostli na četbě Daudetovy Poslední třídy (La dernière classe) a u Pamětí (Mémoires) Marcelina de Marbot. Napoleon se setkal se svou bývalou popularitou; od Joba po Detaille, od Sardoua po d´Esparbèse, inspiruje vojáky, malíře i spisovatele. Je to nové tažení, umělecký a literární Brumaire. Zapomenuty jsou vzpomínky starých republikánů, velkých čtenářů Quineta a Lanfreye; oněměli legitimističtí zastánci monarchie, které má na mysli Taine ve svém Moderním režimu (Régime moderne), kde Napoleonův obraz nese nápadné rysy kondotiéra. Nikdy nebylo tomuto Spasiteli věnováno tolik knih a tolik rytin pocházejících od Charleta a Raffeta jako mezi lety 1885 až 1914.
V důsledku toho již jeho osobnost, podobně jako u Tristana či Dona Juana, dostala novou dimenzi. Přešlo se od legendy k mýtu. Napoleonova univerzalita dala inspiraci Dostojevskému („Ano, chci se stát Napoleonem, proto jsem zabil“, prohlašuje Raskolnikov), Tolstému (Vojna a mír je ovládána Napoleonem), Nietzschemu v Radostné vědě a Thomasi Hardymu v jeho Dynastech (The Dynasts). Kipling napsal Svatohelenskou ukolébavku (A Saint Helena Lullaby) a Emerson nechal Napoleona figurovat ve svých Význačných mužích (Representative Men). Kvůli dílu Velký stín a jiné napoleonské povídky (The Great Shadow and Other Napoleonic Tales) Conan Doyle opustil Sherlocka Holmese. Ani hudba nezůstávala stranou: Beethoven roztrhal své věnování Napoleonovi u své 3. symfonie, ale Berlioz v roce 1835 složil kantátu 5. květen (Le Cinq Mai); Schönberg v roce 1943 napíše Ódu na Napoleona (Ode to Napoleon Bonaparte), kde bude císař splývat s postavou Hitlera; také Robert Schumann vytvoří Dva granátníky (Die beiden Grenadiere) podle Heineho předlohy; Čajkovskij se vyjádří ve svém 1812, zatímco Prokofjev své pocity ještě lépe nastíní ve své opeře Vojna a mír. Kinematografie pak věnuje Napoleonovi více filmů než Janě z Arku, Lincolnovi a Leninovi dohromady. Byl objektem nebo terčem všech ideologií (zbožňování fašistického vůdce v italském filmu Campo di Maggio z roku 1935) a všech nacionálních hnutí: rakouského (Junge Medardus od Curtize), německého (Waterloo od Grüneho), anglického (Iron Duke, Young M. Pitt, nebo Lady Hamilton), nacistického (Kolberg, natočeného v roce Harlanem na rozkaz Goebbelse), stalinského (Kutuzov z roku 1943), polského (Vajdovy Ostatky z roku 1968) a samozřejmě také francouzského s Ganzeho filmem Napoleon, který se v roce 1927 stal vrcholem němého filmu, a s Guitryho filmy, v nichž je Napoleon více „bulvárním“ (Kulhavý ďábel– Le Diable boiteux, Napoléon atd.). Ani hollywoodští tvůrci (Ford, Borzage, Walsh, Vidor, Sidney, Mann) k napoleonské tématice nezůstali lhostejní. Do pozornosti se Napoleon znovu dostal během „détente“ (Waterloo natočené v roce 1970 Rusem Bondarčukem pro italského producenta s O. Wellesem v roli Ludvíka XVIII.), a přes pornografickou vlnu (Hostinec rozkoší– L´auberge des plaisirs– popisující domnělou císařovu impotenci) se dostal až do Risiho italské komedie.
Chaplin snil o tom, jak ztělesnit kinematografický mýtus stejně jako Arsène Lupin, Garbo (která hrála Walewskou), Myšák Mickey nebo Laurel a Hardy. Ani komiks, od Carana d´Ache pod Pieds Nickelés, ho nebude ignorovat, stejně tak jako science-fiction (Neopatrný cestovatel– Le voyageur imprudent). Žádné umění nezůstalo lhostejné vůči „muži, který mohl vše, protože chtěl vše“, jak píše Balzac.
Nevyčerpatelný mýtus, který se nabízí všem jeho „čtenářům“ (podle Marxe ničitel feudálního řádu, podle Freuda frustrovaný kadet) a kteří nechávají ožívat další mýty: mýty o ženách (malicherné Josefíně, nevěrné Marie-Louise, dojemné Marii Walewské); o Talleyrandovi jako králi diplomatů a o Fouchém jako zakladateli moderní policie; o „důstojnících s polovičním platem“ Bougeaudovi, Broovi, Fabvierovi, Pougetovi, Parquinovi a jiných obviňovaných z nenávisti nebo z komplotů; mýtus o Orlíkovi (Aiglon) plivajícím kousky plic stejně jako později Dáma s kaméliemi; a nakonec mýtus Revoluce, který díky Las Cassesovu Památníku staví do jedné dějové linie pád Bastily a vítězství u Slavkova.
Jean Tulard, Napoleon ou le Mythe du Sauveur, Paris 1987 (2ème édition), s. 448–451.