Věda jest souhrn všeho, co o jistém předmětě víme. Tento všední smysl slova v. nestačí však důkladnějšímu rozboru; neboť zajisté dle výměru daného jest smysl slova příliš rozšířen, a názvu v. dostalo by se mnohým oborům, které už všeobecný náhled odtud vylučuje, ponechávajíc jim nanejvýš názvu a hodnoty různých vědomostí. Nutno tedy, aby se výměr vědy obmezil vytknutím zvláštního znaku, který vědu od pouhých nahodilých vědomostí různí a nad ně povyšuje. Tento nutný znak vztahuje se nejdříve ku předmětu vědy. Nižádný zjev skutečnosti nestojí sám o sobě, nýbrž souvisí s jinými. Výčet jednotlivostí by nebyl vědou, ale stává, když se počíná přihlídat ku vztahům jejich. Tudíž kronikářský dějepis, pojmenování nerostův, bylin a zvířat nejsou v-mi, nýbrž pouhými vědomostmi; mohou se ale na stupeň vědy povznést, jakmile k souvislosti svých zjevův zřetel obrátí […] V. předpokládá vědomost jednotlivostí, ale směřuje výš; poznání vědecké jest poznání zákonitosti. […] v. jest soustavný souhrn zákonův, kterýmiž se jistý předmět spravuje. […] Metoda vědecká zůstává jedinou: Na základě daných ve zkušenosti případův jednotlivých ke všeobecným větám, a odtud vysvětlovat ostatní. […] Skutečné pěstění věd děje se buď zvláštními k tomu zřízenými učenci, z nichž každý jistý obor za povolání své si obral, buď jinými lidmi, mimo zřízence stojícími, tak zvanými diletanty. Co do výsledkův jest lhostejno, zdali pochodí od zapsaného učence nebo od diletanta; stojí-li diletant na výši vědy své, neutkvěl-li totiž v některé dávno překonané fasi její, pak slovo diletantství úplně ztrácí příhanu svou. Pravá vědecká vloha značí se nejen osvojením si všeho, co se doposud bylo vyšetřilo, nýbrž ještě patrněji původními myšlénkami, odkrýváním nových zákonův, a rozřešováním dlouho zkoušených záhad. […] Rozdělování věd podniklo se rozličnými způsoby. […] Vědy o člověku vzhledem k nitru jeho a k životu plemene, jakož i vědy společnosti lidské. […] b) Vzhledem k životu plemene: α) Dějepravné (historické): a) dějepis politický se svými pomocnými v-mi: zeměpisem, chronologií, diplomatikou, heraldikou atd.; 2) dějepis náboženských poměrův; 3) dějepis názorův filozofických; 4) dějepis věd jednotlivých; 5) dějepis krásných umění; 6) dějepis literatury; 7) dějepis mravů a obyčejů. Posledních 6 oddílův zahrnuje se též jménem dějepisu vzdělanosti. […] (Riegrův slovník naučný, 1888)[1]
Věda jest soubor poznatků stejnorodých, spořádaných mezi sebou zásadou dostatečného důvodu. Základem věd jsou tedy jednotlivé poznatky (tj. myšlenky, pojmy pravdivé), ty pořádáme podle stejnorodosti látky a pak podle příčinného spojení jednotlivých zjevů mezi sebou. Pouhá mnohost jednotlivých […] poznatků […] jest ve svém souboru bezcenná, poněvadž není proniknuta soustavným pochopením a jest přítěží lidskému duchu. […] V. tíhne k obecnému, pouhý výčet jednotlivostí není vědou. Ty musí býti spojovány a dlužno hledati pravidlo, po případě jejich souvislosti. Takovéto poznání, které přičleňuje poznatek k poznatku na základě vztahu příčinné souvislosti, činí z jednotlivostí, z poznatků soustavu. Soustava jest formou vědy. […] Třídění věd podnikáno různými hledisky, ponejvíce podle stanovisek dotyčných myslitelů […] nejblíže podle povahy věci stojí rozdělení podle předmětu vědního, a tu dělíme vědy na zevnovědy, které jednají o jevech vnějších, a nitrovědy, jejichž látkou jest zkušenost vnitřní […] (Ottův slovník naučný, 1907)[2]
Science […] Přesná a na základě rozumu utvořená znalost jistých definovaných věcí: věda vnějších záležitostí. Každý celek vědomostí založený na studiu: pokrok vědy. Celek uspořádaných poznatků týkající se určeného objektu: přírodní vědy. […] Věda o světě, znalost jistých věcí sloužících k vědomosti, jak žít. […] (Nouveau Petit Larousse illustré, 1929)[3]
Věda, soubor soustavně spořádaných poznatků o nějakém předmětu a soubor metod, jak těchto poznatků nabýt. V. v tomto smyslu se počíná v klasickém Řecku, ačkoli mythické náběhy k v-ám byly už v stv. Eg. a v Babylonii. V antice byl zájem o metafysiku mocnější než o v-u; jinak však byly pěstovány všechny vědní obory, zvl. v době helenistické. V střv. upadl zájem o přírodovědu, vzrostl však zájem o právnictví; v nové době se rozvinula zvl. přírodověda, kdežto jiné vědy, třebas byly také pěstovány, nenabyly takového vlivu. Jest mnoho způsobů, jak vědy klasifikovati; nejčastěji se dělí na přírodovědy a duchovědy. […] K duchovědám se počítají právnictví, jazykovědy, pedagogika, theologie, filosofie, dějepis; nejasné místo mají sociologie a geografie (s geologií) […] (Masarykův slovník naučný, 1933)[4]
Wissenschaft […] správně založená v širších smyslových vědomostech a zprávách, v navzájem související oblasti poznání . Každá v. má svoji předmětovou oblast, kterou zkoumá, nějaký okruh otázek (problematiku), které se snaží zodpovědět a rozřešit prostřednictvím jednoho či několika postupů (metod), kterými dosahuje poznání. Podle předmětových oblastí, způsobů kladení otázek a metod mohou být vědy rozlišovány a určovány. […] Nacionální socialismus vyžaduje, že také věda se musí skrze národ, stát a rasu vyrovnat předurčeným cílům, aniž by doznala újmy metodická přísnost stanovená závazkem k objektivitě. […] (Der Grosse Brockhaus, 1935)[5]
Wissenschaft, systém poznatků, kterými je popisován svět. Odlišují se vědy čisté a aplikované, vědy induktivní a deduktivní, vědy přírodní a duchovní. (Beckmanns Neue Welt-Lexikon mit Welt-Atlas, 1940)[6]
Science, výraz, který je v nejširším slova smyslu synonymem pro vzdělání a vědění. […] Vzhledem k tomu může být výraz používán v určujícím adjektivem, které ukazuje, jaký obor vzdělání je míněn. Ale ve všeobecném užívání byl přijat užší význam, který odlišuje „vědu“ od jiných oblastí přesného vědění. Pro náš účel může být věda definována jako uspořádané vědění o přírodních fenoménech a o vztazích mezi nimi; to je tedy zkrácený termín pro „přírodní vědu“ a tak je tu používán v souladu s všeobecným moderním pojetím. […] Nyní věříme tomu, že hmota, čas a prostor nejsou tím, za co je považoval Newton, a že přesný bod konce platnosti jeho zákonů byl objeven Einsteinem. Ale zákony jsou i nadále respektovány protože limity jejich přesnosti jsou dobře známy. […] (Encyclopaedia Britannica, 1946)[7]
Vědecká metoda. Žijeme v době, kdy úspěchy moderní vědy hýbou světem jako nikdy předtím v lidských dějinách. Neexistuje ani kousek každodenního lidského života, který by nebyl poznamenán jejím úspěchem. Naše motorová auta, naše trysková letadla, naše ledničky a televizory, nemluvě už o termonukleárních reakcích a vodíkových pumách, jsou ale také vnějšími symboly síly, která podmiňuje a hluboce mění celou naši kulturu; to je síla moderní vědy. Kromě bezprostředního vlivu na naše životy mění moderní věda také náš pohled na vesmír a samotnou koncepci vnímání reality. […] (Collier´s Encyclopedia, 1960)[8]
Věda, nepřetržitý společenský proces soustavného racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při kterém dochází k stále pravdivějšímu odrazu objektivní skutečnosti v lidském vědomí, k stále hlubšímu proniknutí od povrchových jevů do vnitřní podstaty světa, ke stále dalekosáhlejšímu využívání zákonitosti přírodních i společenských procesů a ovládání přírodních i společenských sil a na tomto podkladě ke stále účinnějšímu praktickému přetváření skutečnosti člověkem. Věda sama je součástí praxe; její rozvoj je předpokladem, nástrojem a výrazem postupného přeměňování lidského života, jeho podmínek a úrovně- v tom smyslu se věda blíží „nejsolidnější formě bohatství“ (Marx). Spolu s vědou vzniká nová, svébytná forma společenského vědomí, založená v podstatě na zcela jiném principu než dřívější přírodní mystika či náboženství: totiž opřená nikoli o fetiš či víru, nýbrž postavená na autoritě shody se skutečností, pravdy a jejího důkazu; svým založením tedy věda směřuje k osvobození člověka od pověr předsudků. Přitom zároveň […] působí věda jako samostatná výrobní potence, stává se mohutnou společenskou výrobní silou (Marx) a vstupuje nakonec […] do výrobního procesu. […] V historickém vývoji třídní společnosti se obě možnosti a funkce vědy uplatňují jen do určité míry a v protikladné podobě. Jednak je tu věda monopolem vládnoucí (vykořisťovatelské) třídy, která si přisvojuje její praktické výrobní výsledky a zároveň využívá jednotlivých jejích poznatků […] k ustavení své třídní ideologie; to pak vede k omezování a deformování vědy a jejího zaměření. […] Zároveň ovšem často vědci - třeba nevědomky - stále pravdivějším odkrýváním podstaty hybných sil přírody a společnosti otevírali protiklady mezi zájmy třídní společnosti a její ideologickou nadstavbou a mezi objektivní skutečností a potřebami všeobecného obohacování lidského života. V takových případech se věda stávala účinným pomocníkem a spojencem vykořisťovaných mas v jejich třídním boji […] v samotném lůně kapitalistické společnosti vzniká revoluční věda marxismus. […] Socialistická společnost vytváří pro vědu zcela nové podmínky: především tu mizí protiklad mezi všelidským posláním vědy a jejím třídním využíváním. […] Otevřel se tu prostor pro rychlý a neomezený rozmach vědy jakožto „rozhodujícího činitele“ ve světě výrobních sil, jakožto „základny pro řízení rozvoje společnosti“ (Program KSSS). […] S přechodem ke komunismu bude význam vědy neustále stoupat: nejen budováním dalších vědeckých institucí, nejen přechodem milionů pracujících k vědecké práci, ale především tím, že věda pronikne do všech úseků lidské činnosti […], že všechen život lidí […] bude tu postaven v celém rozsahu na vědecký základ. […] Věda je kolektivním procesem. […] Proto svobodná diskuse, střetávání názorů, je nezbytnou podmínkou jejího života. V třídní společnosti splýval často názorový boj ve vědě s třídními srážkami na půdě ideologie, protože narážel na třídní zájmy; proto teprve socialistická a komunistická společnost, překračující tyto hranice, může poskytnout neomezenou půdu pro vědecké úsilí. […] Společenské vědy zkoumají zákonitosti vývoje společnosti a lidského vědomí. […] Tvoří základnu pro praktické řízení socialistické společnosti. Základními obory […] jsou historiografie, politická ekonomie, sociologie, věda o státu a právu, jazykověda, estetika, psychologie, jakož i celá řada dalších speciálních oborů jako je antropologie, etnografie, pedagogika, logika, fonetika, uměnověda apod.- Zvláštní postavení ve vědách má filosofie […] navazuje na výsledky bádání ze všech oborů vědy a tvoří z nich ucelený světový názor; je zároveň metodologickým základem veškeré vědecké činnosti. Tento úkol ovšem může plnit pouze vědecká filozofie, dialektický a historický materialismus. […] Řídící silou […] systému vědy je komunistická strana, jež v základních obrysech soustřeďuje poznávací úsilí celé socialistické společnosti. […] Budování socialistické vědy v ČSSR začalo pod vedením KSČ hned po osvobození Československa sovětskou armádou: mohutný rozvoj vysokého školství a stranická výchova početných kádrů na úseku společenských věd připravily podmínky, aby se mohlo hned po únorovém vítězství začít s novou výstavbou orgánů vědy. Do konce r. 1960 bylo vybudováno více než 100 pracovišť pro základní výzkum a na 200 pracovišť výzkumu resortního, v nichž pracuje úhrnem přes 40 000 pracovníků. Tím byly u nás vytvořeny základy soustavy, schopné zajistit prudký rozvoj vědy, nutný pro přechod ke společnosti komunistické. […] (Příruční slovník naučný, 1967)[9]
Science […] (lat. scientia; od scire, vědět). Organizovaný celek relativních vědomostí v určitých kategoriích faktů či fenoménů: fyzické či přírodní vědy. Celek lidských znalostí o přírodě, společnosti a myšlení nabytých díky objevům objektivních zákonů, které se těchto fenoménů týkají: vědecký pokrok. Čistá věda, věda provozovaná nezávisle na potřebě praktické aplikace. (Nouveau Petit Larousse, 1970)[10]
věda, v širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces soustavného racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazu objektivní skutečnosti ve vědomí, ke stále hlubšímu proniknutí od povrchových jevů k vnitřní podstatě světa, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přír. a spol. procesů a stále účinnější praktické přetváření skutečnosti člověkem. Představuje nejvyšší formu poznávací činnosti, její výsledky nenahraditelnou kult. Hodnotu, „nejsolidnější formu bohatství“ (Marx)… Soustava v. vznikala historicky a historicky se mění; novodobá v. představuje dynamický systém, jehož součásti i jejich vzájemné vztahy se neustále vyvíjejí… Jednotu v. a ideologie, filoz. A speciálních věd lze realizovat pouze na zákl. vědeckého svět. Názoru, dialektického a hist. materialismu.- V. vzniká jako nutný důsledek vývoje společenské dělby práce po oddělení duševní práce od fyzické, s přeměnou poznávací činnosti ve specifický druh aktivity, vyhrazený pův. jen nepočetné skupině lidí. […] V učeních o společnosti vyvolal revoluci vznik marxismu. Soudobá vědeckotechnická revoluce vnáší zásadní změny do struktury vědy, jejich poznávacích principů, kategorií a metod i do forem její organizace a společenské role. Až do konce 19. st. zůstávala věda „malou“ vědou co do počtu vědeckých pracovníků i organizace vědecké činnosti. Na přelomu 19. a 20. st. vzniká nová forma a nový způsob organizace vědy- „velká“ věda, tvoří se velké vědecké ústavy a laboratoře s rozvinutou vědeckou základnou. […] S vědeckotechnickou revolucí souvisí nezbytnost pronikání vědeckých poznatků do širokých vrstev pracujících. Aby věda mohla uspokojovat potřeby moderní výbory, musí se její poznatky stát majetkem celé armády specialistů, inženýrů, organizátorů výroby i dělníků, od nichž proces automatizace vyžaduje spojení specializace se širším vědeckotechnickým rozhledem. Věda se stává bezprostřední výrobní silou, dochází ke stále těsnějšímu spojování vědy, techniky a výbory v jedné navzájem propojené dynamické soustavě. […] Již od VŘSR a v širším měřítku od vzniku světové socialistické soustavy se věda rozvíjí v zásadě rozdílných společenských podmínkách. Za kapitalismu využívají výsledky vědy do značné míry kapitalistické monopoly k dosahování nadzisků, ke zvyšování vykořisťování a k militarizaci ekonomiky. V podmínkách socialismu je vývoj vědy plánován v celospolečenském měřítku a v zájmu celé společnosti. O vědecké základy se opírá jak budován materiálně technické základny rozvinutého socialismu, tak proces formování nového člověka. Rozvinutá socialistická společnost a perspektivně komunismus otvírají široké perspektivy rozvoji vědy v zájmu zlepšování života a budoucnosti lidstva. (Ilustrovaný encyklopedický slovník, 1982)[11]
science, každá z různých intelektuálních aktivit zabývající se fyzickým světem a jeho fenomény a vyžadující objektivní pozorování a systematické provádění pokusů. Celkově věda zahrnuje snahu o získání vědomostí zachycujících celou skutečnost nebo o odhalení základních zákonů […] (The New Encyclopaedia Britannica, 1991)[12]
Sciences […] Organizace vědění přestala mít již před dlouhou dobou monarchický charakter. Ve staletích víry a autority byla královnou věd teologie. Filozofie byla její pomocnice nebo spíše, jak naříkal Kant, její komornou. Ačkoliv, jak Kant vyzkoumal, nemá dělat nic jiného, než jediný úkol: předejít a ne pouze sledovat, jít včele všech disciplín, vytyčovat a osvětlovat jejich cestu. Filozofie byly povolána na svou cestu, osvobozená, korunovaná. Z pomocnice se stala vládkyní uplatňující svoji vládu nad všemi dílčími vědomostmi. Ale ty se již nemusely opožďovat v emancipaci; stejným způsobem jako teologie utrpěla i filozofie. Ztratila své žezlo a svůj principát v den, kdy učenci setřásli její poručnictví. Toto svržení bylo progresivní. Přírodní vědy si svoji autonomii dobyly jako první. Vědy o člověku se oprostily teprve nedávno. Je třeba, aby si vynalezly a převzaly pozitivní postupy, přičleněné rozumně prostřednictvím pokusů. To je věc velmi málo blízká současnému stavu, nejméně u těch, které si ustanovují vysvětlující ideál a které mu pak podřizují verifikační techniky. Nejlepším rysem nové vědy přichází se zvětšující se homogenitou metod, které jsou nově objevenými prostory a kterými se snaží zvládnout různost objektů svého bádání. Jen když se ví o směšování logického formalismu a experimentálního zacházení (mentální manipulace v případě matematik), jen když je známo, jak se vědecké praktiky vepsaly do toho, co Jean Ladrière nazývá „rámec vymezeného soutěžení operací“, může být získán důkaz, vědomost může být kontrolovaná. […] (Encyclopaedia Universalis, 1996)[13]
science […] I. 1. […] Vědomost, která existuje o nějaké věci […] 2. Znalost, celek vědomostí, které jsou shromážděny studiem, zkušeností, pozorováním atd. […] 3. Literárně vědomost, schopnost, zručnost. […] II. 1. Vědomostní odvětví; celek, systém vědomostí o jedné určené oblasti. […] 2. soubor uspořádaných vědomostí, formulovaných podle logické dedukce, které je možné ověřit prostřednictvím zkušenosti. […] 3. věda: lidská aktivita snažící se odhalit zákony, které ovládají jevy; celek všech věd. […] (Dictionnnaire Hachette Encyclopédique illustré, 1997)[14]
věda, soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti. V novověku byly založena na představě zákonitého chování skutečnosti, které odhaluje hypotézou (teorií) a ověřuje opakovatelným experimentem. Výsledky lze měřit a vyjadřovat matematicky tak, aby věda dovolila spolehlivé předvídání výpočtem. Díky tomu se věda spojila technikou a stala se hlavním činitelem ovládání přírody. Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. V současnosti lze vědy rozlišit na základě odlišných metod, popř. cílů, na matematické, přírodní (empirické) a humanitní (společenské, rozumějící). Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem […] (Diderot.Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích, 1999)[15]
věda, systém metodicky podložených, obj. vět o určité předmětné obl. Předmětnou obl. je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, n. pomocí instr. pomocných prostředků: čisté číselné a prostorové vztahy (např. matematika, geometrie), živá i neživá příroda (přírodní vědy), jevy společenského života (duchovní vědy: hist. věda, filologie, právní věda a hospodářská věda, sociologie, politická věda). Každá v. si pro svůj výzkum předmětné obl. vytváří své metody n. je přejímá z jiných v. K metodice v. zásadně patří: definice předpokladů (axiom), vytváření hypotéz a teorií a konstatování, jaký stupeň jistoty je urč. výpovědi přisuzován (zákon, pravidlo). Pokud jsou výsledky, příp. metody jedné v. aplikovány druhou v., označujeme je jako pomocné v.- Filos. Je chápána zčásti jako metodicko-krit. základ, resp. Jako integrace všech speciálních věd (teorie vědy), zčásti jako nevěd. myšlení.- Přírodovědně empirický, matematicky podložený výzkum, kt. je od počátku novověku stále diferencovanější, vedl k nárůstu poznatků techniky jakožto aplikované vědy. V poslední době nabývají na naléhavosti otázky dopadů tech. výr. na ekol. a lidský druh a také etický aspekt odpovědnosti v. za její výsledky. (Universum. Všeobecná encyklopedie, 2001)[16]
[1] Riegrův slovník naučný. Díl 9, Praha 1888, s. 938-942.
[2] Ottův slovník naučný. 26. díl, Praha 1907, s. 487-488.
[3] Nouveau Petit Larousse illustré, Paris 1929, s. 939.
[4] Masarykův slovník naučný. Díl VII, Praha 1933, s. 589.
[5] Der Grosse Brockhaus. 20. Band, Leipzig 1935, s. 400-401.
[6] Beckmanns Neue Welt-Lexikon mit Welt-Atlas, Wien 1940, s. 2459.
[7] Encyclopaedia Britannica. Volume 20, Chicago 1946, s. 115-123.
[8] Collier´s Encyclopedia. Volume 17, New York-Toronto 1960, s. 92-93.
[9] Příruční slovník naučný. IV. díl, Praha 1967, s. 646-648.
[10] Nouveau Petit Larousse, Paris 1970, s. 931.
[11] Ilustrovaný encyklopedický slovník. II. díl, Praha 1982, s. 728-729.
[12] The New Encyclopaedia Britannica. Volume 10, Chicago 1991, s. 552.
[13] Encyclopaedia Universalis. Corpus 20, Paris 1996, s. 718- 719.
[14] Dictionnnaire Hachette Encyclopédique illustré, Paris 1997, s. 1711.
[15] Diderot.Všeobecná encyklopedie v osmi svazcích. 8, Praha 1999, s. 249.
[16] Universum. Všeobecná encyklopedie. 10. díl, Praha 2001, s. 156.