Pierre Vergniaud: Revoluce, stejně tak jako Saturn, postupně hubí všechny své děti (13. 3. 1793)

Zdržel jsem se - byvše neustále zaplavován pomluvami - vystupování na tribuně, protože jsem se domníval, že zde má přítomnost vyvolává pouze hněv a více jsem nepociťoval víru v mou prospěšnost národu. Ale dnes, kdy jsme opět sjednoceni pocitem nebezpečí společného nám všem; dnes, kdy se celé Národní shromáždění ocitá na okraji propasti a jen nepatrný popud jej může, společně se svobodou, navždy srazit k zemi; nemohu již nadále zachovávat mlčení, které by znamenalo skutečnou zradu. […]

   Již nadále není možné mluvit o úctě k právům, k lidskosti, spravedlnosti a právech člověka [...] bez toho, aby člověk nebyl označen za intrikáře a mnohem častěji za aristokrata a kontrarevolucionáře; naopak, vyzývat k vraždění a podněcovat drancování, to jsou prostředky a způsoby mužů, kteří uchvátili řízení a směr veřejného mínění, vlastenectví a přivlastnili si označení vlastenec. [...]

   Lidem zde ale zůstali obránci, kteří je mohou osvítit; muži, kteří od prvního dne revoluce věřili v její úspěch a zasvětili jí vše; ne proto, aby pod vlajkou svobody našli způsob, jak se pošpinit novými zločiny, a aby získali ohromné domy a kočáry, zatímco pokrytecky vystupují proti bohatství; ale proto, aby společně pracovali a vytvářeli štěstí své země, obětujíce tomuto snu svou duši, vyznání, štěstí, práci i rodinu -  jedním slovem, vše, co jim bylo nejdražší. Aristokracie se je snažila zničit pomluvami. Usilovali o to, aby byli veřejně odsouzeni. Snažili se je každý den, každou hodinu, v jakoukoli chvíli podvodem hanobit šílenými výkřiky a provoláními v nečestných hanopisech, ostudných řečech z této tribuny, na lidových shromážděních i veřejných místech. Mohli jsme vidět, jak se vyvíjí tato podivná forma svobody podle níž nám říkají: „Jste svobodní; ale myslete si o otázkách politické ekonomie to stejné co my, jinak vás čeká pomsta lidu. Jste svobodní; ale klaňte se modle, které podkuřujeme, nebo vás čeká pomsta lidu. Jste svobodní; ale připojte se k nám při pronásledování těch, o jejichž poctivosti a soudnosti pochybujeme, nebo vás označíme směšnými jmény a čeká vás pomsta lidu.”

   A tak se, občané, obávám, že revoluce, stejně tak jako Saturn postupně hubí všechny své děti, zplodí despotismus se všemi pohromami s ním spojenými. [...]

   Ohně hněvu byly zapáleny prudkostí tohoto shromáždění a aristokracie, která nijak neomezuje své naděje, vytvořila ďábelský plán, aby se toto shromáždění samo zničilo. [...]

   Tento tribunál, pokud by byl sestaven na principech spravedlnosti, by mohl být užitečným. Shromáždění uvítalo myšlenku jeho vytvoření; bylo rozhodnuto, aby sloužil úspěchu kontrarevoluce. Namlouvali si, že bude snadné přesvědčit shromáždění o tom, že jsou ministři vinni porážkou Aix-la-Chapelle a tak dosáhnou jejich rozpuštění; že bude možné vybrat nové kandidáty z jejich řad; že najdou dostatečně zkažené členy, jejichž úsilí bude směřovat k soustředění výkonných a zákonodárných funkcí do jejich rukou, a že pomocí intrik a teroru uspějí a budou zvoleni. Muži obdaření nedotknutelností spojenou s funkcí zástupce lidu mají ve svých rukou všechen majetek republiky, mají k dispozici všechny úřady, výsady a prostředky k uplácení a zastrašování; všechny prostředky k intrikám, zkaženosti, popularitě a dokonce ke vzbouření. Zničí celou silou své nadvlády Národní shromáždění, které se stane v jejich rukou pouhým nástrojem legalizace jejich zločinů a tyranie. A pokud by nějaký občan v nářku pozvedl hlas proti této nové tyranii, revoluční tribunál jej bude vyšetřovat a vyslýchat jako spiklence, jeho hlava padne. Tímto si vynutí mlčení a poslušnost. [...]

   Vy, nešťastní lidé, necháte se ještě dlouho klamat pokrytci, kteří si raději vynutí váš potlesk, než aby si jej zasloužili; kteří si získávají oblibu spíše pochlebováním vašemu hněvu, než aby si ji získali činy. [...]

   Nuže dobrá, rozptylme pomocí naší pevnosti a stálosti mraky, které zakrývaly náš politický obzor; zničme anarchii, jež není o nic menším nepřítelem svobody než despotismus; svěřme svobodu zákonům a moudrému shromáždění. Brzy uvidíte, jak padnou trůny, železo bude zlomeno a lidé natahujíce k vám ruce budou provolávat v slzách radosti bratrství.

Tři dny po té, co Danton povolal Francii do zbraně, pronesl Vergniaud jednu z nejohromujících řečí revoluce – výstižný popis podmínek ve Francii na pokraji teroru. Podle Simona Shamy to byla, pro její řečnickou sílu a politickou odvahu, pozoruhodná řeč. Když se Jakobíni rozhodli zničit Girondisty, byl Vergniaud vybrán za řečníka Girondistů. Mlčel šest měsíců než vystoupil na tribunu, přislíbil mluvit pravdu – a pronesl řeč svého života.

Brian MacARTHUR (ed.), The Penguin Book of Historic Speeches, London 1995, s. 171-174.