Mushanokoji Saneatsu: Nová vesnice (1918)

Doufám, že mohu žít někde na vesnici (lépe ve vesnici vzdálené jeden den cesty od Tokia), žít se svými přáteli, kde bych se zapojil do života vzájemné spolupráce. […]

I když naše snahy selžou, stále můžeme získat prospěch z našeho selhání. V závěrečné analýze, nemůžeme najít žádné selhání, pokud je člověk motivován, aby dělal správnou věc. Navenek se může zdát, že se naše práce nezdařila, ale stále může mít nepřetržitý dopad v oblasti neviditelna.

Pravý vítěz je ten, kdo má rád lidi, zatímco selhává spíše ten, kdo lidi rád nemá, když má úspěch. Nemůžeme to nazývat selháním, pokud se díky této skutečnosti naučíme více milovat naše bližní.

Nemohu se dívat s patra na lidi jako na nějaké neužitečné tvory a lhostejně předstírat, že jsou vzduch. Něco je v jejich zdánlivé nedůstojnosti. Věřím jim, a nemyslím si, že moje víra je nesprávná. Nemyslím si ani, že něco ztratím tím, že jim budu věřit.

Chci dokazovat vážnost mého přesvědčení po celý život. Jsem přesvědčený, že jsem typ muže, který může získat definitivní štěstí na tomto světě. Nebo alespoň vím, že mohu získat mnoho přátel na tomto světě.

Ideologie nemůže dát lidem život, ale lidé mohou dát život ideologii. Když muži pravdy zasvětí celý svůj život tím, že budou ideologii podněcovat, není to stejné jako ideologie, kterou obhajují muži nepravdy, kteří se vyjadřují jen svými hlasy a projevy. Je to patrné, že takoví muži nejsou stejní, i když mohou nosit stejné jméno.

Jakákoli suchá semínka se [tzn. muži nepravdy] snaží zasít, nezáleží na tom, jak pilně se snaží, nemohou vypěstovat dobrá poupata. Ale ta semínka, která sejeme my, jsou obdařena životem. Pokud jsou zasety do úrodné půdy, nemohou nic jiného než klíčit a růst.

Chceme světu ukázat, že setím semínek „nové vesnice“ můžeme sklidit mnoho „nových vesnic“. Nastane doba, kdy budeme růst tak rychle, že bez ohledu na to, jak lidé zkouší zlikvidovat naše nadějné hnutí, nemohou nás zadržet v růstu. Musíme jednoduše zasít semínka obdařená životem.

Až se založí nová vesnice, nechte nás žít spolu v pohodlí. Nechejte nás pracovat jak nejlépe dovedeme, pracovat pro naše milované a pro naše přátele. Nechejte nás dělit se o naše radosti a trápení. Vím, že předtím než uspějeme, můžeme všichni žít společně v přátelství, v příjemném uspořádání a upřímnosti. Až nám úspěch zaklepe na dveře, nechte nás, abychom se sami ochránili před hýřivým životem. Ať už úspěch přijde nebo ne, máme uvnitř pocit radosti, naše cesta není chybná.

V dubnu 1910 se Mushanokoji Saneatsu (1885-1976), Shiga Naoya (1883-1970), Arishima Takeo (1878-1923) a další spojili, aby vytvořili skupinou nazvanou Shirakaba-ha a za svého literárního mluvčího zvolili časopis nazvaný Shirakaba (Bilá bříza). Většina spisovatelů této skupiny absolvovala školu pro aristokraty a reprezentovali aristokracii a vyšší vrstvy v Japonsku. Skupina obhajovala naplnění lidské vůle prostřednictvím uvědomění si schopností jednotlivců. Byli různě ovlivněni křesťanstvím, humanismem, naturalismem a názorem o umění pro umění. Mezi jejich hrdiny patřili Uchimura Kanzo, Lev Tolstoj, August Rodin, Walt Whitman a Romain Rolland.

Mushanokoji si představoval ideální společnost v zemědělské komuně, kde by lidé společně pracovali a zapojili by se do společného spolužití. Taková komuna, nazvaná nová vesnice (atararshiki mura) byla založena v prefektuře Miyazaki v roce 1918, aby nedlouho po jejím založení selhala.

Arishima založil své družstvo v Hokkaidu v roce 1922 a pronajal svůj pozemek 69 zemědělským usedlostem bez poplatku. Avšak jeho sebevražda s milenkou-novinářkou následujícího roku fakticky zpečetila osud jeho ušlechtilého, ale špatně provedeného experimentu. Jeho jediné prohlášení bylo pokusem předefinovat postavení intelektuálů tváří v tvář vzrůstu čtvrté třídy, jak ji nazýval, nebo pracující třídy, zvláště městské chudiny. Jeho sebevražda, jako ta spisovatele Akutagawa Ryunosuke v roce 1927, dala japonským intelektuálům pocit marnosti a porážky.

David John Lu (ed.), Japan. A Documentary History. Vol. II, New York 1997, s. 399-401.