Německý vojenský zplnomocněnec v Petrohradě plukovník von Villaume císaři Vilému II. (10. 4. 1890)

Při početných návštěvách, které jsem přijal v průběhu své rekonvalescence, tak jako při ještě početnějších děkovných audiencích, které jsem v poslední době musel vykonat, obraceli moji ruští přátelé a příznivci téměř bez výjimky rozhovor se mnou k odstoupení knížete Bismarcka. Pokud jsem mohl zjistit, odhlížeje ovšem od jako vždy značně dětinských úvah a konsekvencí v tisku, vyvolalo to zde všeobecně deprimující dojem, který ve svém účinku měl za následek spravedlivější posuzování Německa, než tomu doposud bylo.

Z radosti, které se po oné zprávě oddala větší část ruského tisku, uvěřil, že vyloučení „tohoto otevřeného nepřítele Ruska a Slovanstva“ z úřadu je potřeba chápat jako uklidňující a potěšitelný symptom, který už pro Trojspolek popřípadě pro mírovou ligu vyhotovil pohřební nápis a věstil pád velkého díla let 1870 - 1871 - nic z těchto nadějí a tichých přání jsem nenacházel v kruzích mých známých. Toto je nový důkaz politické nezralosti a nedostatečného cítění zdejšího tisku se směrodatnými kruhy; ten vystihne věci správně jen tehdy, když dostane od vlády napomenutí; také tentokráte se jen ponenáhlu přizpůsobil všeobecné náladě.

Mezi inteligentními Rusy se však rozbřesklo mnohem dříve; osočování a podezření, jimiž byl kníže Bismarck od Berlínského kongresu pronásledován, byla náhle zapomenuta; jeví se to tak, že v něm ztratili ne nepřítele, ale přítele Ruska a oplakávají v něm muže, který byl skoro celá tři desetiletí zárukou dobrých vztahů mezi oběma sousedícími říšemi; dospěli k přesvědčení, že Rusko by mělo poděkovat právě jemu, když od poslední turecké války mohlo žít v klidu a míru, zlepšovat své finance a doplňovat výzbroj, a tak k přátelství přibylo upřímné politování nad jeho odchodem z veřejné činnosti.

Jak dalece sahá toto politování, potvrzuje mimo jiné výrok, který přede mnou pronesl jeden vysoce postavený úředník, který svou vládu přímo obvinil, že tohoto zlatého věku dostatečně nevyužila. „Za Bismarcka jako říšského kancléře“, mínil, „bylo by možné dorozumění mezi Ruskem a Německem bez Rakouska, a tím bychom měli volné ruce v Orientu“.

Nyní Rusům v jejich budoucích kalkulacích onen faktor pojednou chybí; namísto něho existuje „nejistota, nová éra plná záhad“, jak to vyslovují, ťukají si na čelo a tato temná budoucnost v nich vyvolává pocit nevolnosti; mizí sebedůvěra a dosavadní přesvědčení, že řídí osudy Evropy. S určitou úzkostí hledí vstříc očekávaným všeobecným proměnám a pronikavým změnám, jako jistému následku odstoupení knížete Bismarcka, a pouštějí se do úvah o směrech vývoje, v nichž by se sami mohli ocitnout, zvláště však o budoucí zahraniční politice Německa.

Početné, mnou stále uváděné důkazy, se od té doby, co Vaše Veličenstvo dalo najevo svou pevnou vůli přidržet se starých tradic a žít s Ruskem v míru a přátelství, zdají se Rusům neplatné od té doby, co se rozloučil s úřadem onen muž, který se jim pojednou zdá jediným nositelem a útočištěm dobrých vztahů mezi oběma říšemi. V Rusech se hýbá zlé svědomí a mají nepříjemný pocit, že císař Německa, který by mohl být tak osvědčeným a zkušeným rádcem, by se také veden okolnostmi nerozpakoval dát svému spojenci výpověď, když by náležitě vstřícně neodpovídal na snahu žít v dobrém sousedství, kterou Německo často a upřímně prokazovalo [...]

Gottfried Guggenbühl, Quellen zur Allgemeinen Geschichte der Neuesten Zeit, Zürich 1939, s. 279-283. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám novověku II (1871-1918), Olomouc 1992.