John Stuart Mill: Svoboda a výchova (1859)

Člověk by měl být svobodný ve všem, co se jeho samotného týká, ale neměl by mít možnost, aby podle libosti jednal za druhé pod záminkou, že záležitosti jiných jsou i jeho věcí. Zatímco stát ctí svobodu jednotlivce v jeho vlastních záležitostech, je na druhé straně povinen pozorně sledovat výkon každé moci, kterou mu dává nad druhými. Tato povinnost je s ohledem na rodinné vztahy téměř úplně zanedbávána, což je skrze přímý vliv na lidské štěstí důležitější než všechno ostatní dohromady. Na tomto místě se nemusíme zvláště zabývat téměř despotickou mocí mužů nad ženami, protože pro úplné odstranění tohoto zlořádu by nebylo nic jiného zapotřebí, než aby ženy získaly táž práva a tutéž právní ochranu jako všechny ostatní osoby, protože obhájci tohoto stávajícího bezpráví zde nepoužívají svobodu jako záminku, nýbrž zcela otevřeně vystupují jako bojovníci za udržení moci. Hlavně ale s ohledem na děti jsou nepochopené názory o svobodě skutečnou překážkou pro splnění povinnosti státu. Jsme nakloněni uvěřit, že mužovy děti jsou doslovně a nejen obrazně jakousi jeho součástí, tak žárlivě hlídá veřejnost i ten nejnepatrnější zásah zákona do jeho nepodmíněných a výlučných práv dohledu na ně, téměř žárlivěji než u nějakého zasahování do osobní svobody jejich jednání. O tolik méně než moc hodnotí lidstvo svobodu jako takovou! Vezměme např. výchovu. Není to již téměř o sobě zřejmá zásada, že stát může od každého člověka, který přichází na svět jako jeho občan, požadovat a vynucovat si určitý stupeň vzdělání? Ale každému je proti mysli tuto pravdu uznat a obhajovat ji! Sotva bude někdo popírat, že jednou z nejsvatějších povinností rodičů (nebo podle dnešního zákona a zvyku povinností otce), když přivedli na svět dítě, je dát mu takové vzdělání, jež by mu mělo umožnit dobře sehrát svou životní roli před jinými i před sebou samým! Zatímco se to však jednohlasně uvádí jako povinnost otce, sotva někdo v Anglii chce slyšet o tom, že může být k jejímu splnění přinucen. Místo aby se od něj požadovala námaha nebo oběť, aby svému dítěti zajistil vzdělání, je ponecháno na jeho volbě, zda je přijme nebo ne, i když je nabízeno zdarma! Zdá se, že dnes ještě není známo, že přivést dítě na svět nejen bez vyhlídky na zabezpečení jeho obživy, nýbrž i bez výuky a výcviku jeho ducha, je morálním zločinem jak vůči nešťastné ratolesti, tak i vůči společnosti. A pokud otec tuto povinnost nesplní, měl by stát vzít otcovy náklady pokud možno na sebe.

Pokud by byla nejprve přiznána povinnost vymáhat všeobecné vzdělání, pak by také skončily různice, co a jak by měl učinit stát, kteréžto různice přeměnily tento předmět ve skutečné bojiště sekt a stran, a čas a práce by měly být použity na výchovu, promarnily sporem o otázkách výchovy. Když by si vláda předsevzala požadovat pro každé dítě dobrou výchovu, tak by si mohla ušetřit námahu, aby se o ni musela starat. Mohla by přenechat rodičům zajištění výchovy, kde a jak se jim bude líbit, a spokojit se s tím, aby se zaplatilo školné za děti chudších vrstev a uhradily náklady na vzdělání těch dětí, které nemají nikoho, kdo by za ně zaplatil. Připomínky vyslovované právem proti státní výchově neplatí vůči státnímu donucení ke vzdělání, nýbrž směřují jen proti tomu, aby stát neřídil vzdělávání, což je něco zcela jiného. Odmítám stejně rozhodně jako každý jiný, že by část vzdělání lidu nebo jeho velká část měly spočívat v rukou státu. Neboť vše, co jsem řekl o individualitě charakteru a o různorodosti názorů a způsobů jednání, předpokládá i rozdílnost vzdělání jako nesporně důležitou. Všeobecné vzdělání prostřednictvím státu je pouze trikem, aby lidé byli všichni stejně formováni. A protože forma, do níž jsou vtěsnáváni, je taková, jak se to vládnoucí moci líbí – ať již jde o krále, kněžstvo, aristokracii nebo většinu stávající generace – představuje ve vztahu ke své působnosti a svému úspěchu despotickou vládu nad duchem, která v souladu se svou přirozenou tendencí vede k nadvládě nad tělem. Když by to bylo nutné, státem řízená a kontrolovaná výchova by měla existovat jen jako jeden z mnoha navzájem si konkurentních experimentů, jako příklad a podnět, aby se také ostatní formy udržovaly na určité úrovni dokonalosti. Jen když je společnost skutečně tak silně zaostalá, že se sama bez pomoci vlády o vhodná výchovná zařízení nedovede a ani nechce postarat, jen tehdy by měla vláda zvolit zřejmě menší zlo a chopit se sama věci škol a univerzit, stejně jako dovede zřizovat akciové společnosti, když v zemi schází dostatečný soukromý podnikatelský duch pro výstavbu velkých průmyslových závodů. Když je v zemi dostatek lidí, budou koneckonců ti, jež mohou pod ochranou vlády vychovávat mládež, schopni a ochotni poskytnout na základě dobrovolnosti stejně dobrou výchovu, pokud jim zákon, jenž ustanovil výchovu jakožto povinnost, zajistí plat a státní příspěvek za ty, kteří nemohou školné zaplatit.

John Stuart Mill, Über die Freiheit, Stuttgart 1974, s. 143-146. In: Detmar DOERING, Liberalismus v kostce, Praha 1994 (z německého vydání Kleines Lesebuch über den Liberalismus, Sankt Augustin 1992), s. 45-47.