Z korespondence plukovníka Marcellina de Marbota o bitvě u Waterloo (26. 6. 1815)

Nemohu se probrat z naší porážky [...] Nechali nás manévrovat jako dříve. Kryl jsem se svým plukem pravý bok armády skoro po celou bitvu. Ubezpečovali mne, že maršál Grouchy přijde onou stranou, jež byla kryta pouze mým plukem s třemi děly a jedním batalionem lehké pěchoty, což bylo velmi málo. Na místě maršála Grouchyho vyrazilo na nás vojsko Blücherovo!

[...]

Pomyslíte si, jak nás spořádalo! [...] Rozrazili nás a nepřítel byl okamžitě za námi! [...] Bylo by se mohlo předejít zlu, ale nikdo nedával rozkazu. Velcí generálové v Paříži zle mluví, malí ztrácejí hlavu a pak to dopadá špatně. [...] Byl jsem bodnut kopím v boku. Moje poranění je dost značné, ale já chtěl zůstat, abych dal dobrý příklad. Kdyby každý byl se choval podobně, ušlo by to ještě s námi. Ale vojáci desertují do vnitra země, nikdo je nezadržuje a přece tu v kraji je, jak se praví, padesát tisíc mužů, jež by bylo možno shromáždit. Avšak by bylo potřebí trestu smrti proti každému muži, jenž by opustil své místo a proti těm, kteří dovolují, aby je opustil.

Kde kdo dává dovolenou a poštovní vozy jsou plny odjíždějících důstojníků. [...] Posuďte, zůstanou-li pak vojáci! Nebude tu do týdne ani jednoho, nezdrží -li je trest smrti.

[...]

Chtějí-li obě sněmovní komory, mohou nás zachránit. Ale je třeba prostředků rychlých a zákonů přísných. [...] Neposílají nám ani jednoho vola, ani potravin, nic, [...] takže vojáci plení ubohou Francii, jako to dělali v Rusku. [...] Jsem u předních stráží pod Laonem; slíbili nám, že nebudou střílet a vše je klidné [...].

Marcellin de Marbot: Berezina - Lipsko - Waterloo. Paměti, Praha 1909, s. 406 - 407. In: Arnošt Skoupý, Texty k obecným dějinám kapitalismu I, Olomouc 1989.