S odstraněním soukromého vlastnictví budeme mít pravý, překrásný, zdravý Individualismus. Nikdo nebude promrhávat svůj život v hromadění věcí a symbolů věcí. Člověk bude žít. Žít je ta nejvzácnější věc na světě. Většina lidí existuje, toť vše.
Je otázkou, zda jsme mimo imaginativní schopnost umění kdy viděli úplné vyjádření osobnosti. V akci – nikdy. Caesar, říká Mommsen, byl úplný a dokonalý člověk. Ale jak tragicky zranitelný byl! Kdekoliv je člověk představující autoritu, tam je člověk který autoritě odporuje. Caesar byl velmi dokonalý, ale jeho dokonalost se pohybovala po příliš nebezpečných cestách… Já považuji za dokonalého člověka toho, kdo se vyvíjí za dokonalých podmínek: toho kdo není zraněn, či vyděšen či zmrzačen či v nebezpečí. Většině osobností bylo souzeno býti rebely…
Bude to úžasná věc – opravdová osobnost člověka – až ji uvidíme. Vyroste přirozeně a jednoduše, jako květina či jako když roste strom. Nebude ve sporu. Nikdy se nebude přít či svářit. Nebude věci dokazovat. Bude vědět vše. A přitom se nebude zdržovat věděním. Bude moudrá. Její hodnoty se nebudou měřit materiálními věcmi. Nebude mít nic. A přesto bude mít vše a cokoliv jí někdo vezme, to stejně bude dále mít, tak bohatá bude. Nebude se stále zajímat o jiné, či po nich žádat aby byli jako ona. Bude je milovat protože budou jiní. A zatímco se nebude zajímat o druhé, bude pomáhat všem, jako krásné věci nám pomáhají, tím že bude svá. Osobnost člověka bude báječná. Bude stejně báječná jako osobnost dítěte.
Pokud budou lidé chtít, jejímu vývoji bude napomáhat křesťanství. Ale pokud chtít nebudou, bude se vyvíjet neméně jistě. Protože se nebude trápit minulostí ani se starat, zda se věci staly či nestaly. Ani nebude uznávat jiné zákony než zákony svoje vlastní, ani jinou autoritu než autoritu svoji vlastní. Avšak bude milovat ty, kdož se ji snažili posílit a často o nich bude mluvit. A jedním z těchto byl Kristus.
Je třeba poznamenat, že Individualismus nepřichází k člověku s žádnými odpornými frázemi o povinnosti, která je pouhým prostředkem ke konání toho, co chtějí jiní lidé proto, že to chtějí. Ani s žádnou ohavnou frází o sebeobětování, která je pouhým surově mrzačícím přežitkem. Ve skutečnosti vůbec nepřichází s žádnými požadavky na člověka. Vychází přirozeně a nevyhnutelně z člověka. Je to bod, k němuž směřuje veškerý vývoj. Je to diferenciace k níž vyrůstají všechny organismy. Je to dokonalost, jež je obsažena v každém způsobu života a k níž každý způsob života míří. A tak Individualismus člověka nikterak neutlačuje. Naopak, říká člověku, že by neměl trpět žádný nátlak na něj vykonávaný. Nesnaží se donutit lidi, aby byli dobří. Ví, že lidé jsou dobří když jsou ponecháni na pokoji. Člověk rozvine Individualismus ze sebe samého. Člověk právě rozvíjí Individualismus. Ptát se, jestli je Individualismus praktický znamená ptát se, zda je praktická Evoluce. Evoluce je zákonem života a není evoluce bez vývoje k individualismu.
Ani nebude člověku chybět. Protože to, o co se člověk snaží, jistě není ani klid ani potěšení. Je to jednoduše Život. Člověk se snaží žít intenzivně, naplno, dokonale. Když toho může dosáhnout bez omezování druhých, či bez toho, aby je kdy zakusil, a když jeho aktivity jsou pro něj vždy příjemné, bude rozumnější, zdravější, civilizovanější, více svůj. Potěšení je test Přírody, její znamení souhlasu. Když je člověk šťastný, je v harmonii se sebou a svým prostředím. Nový Individualismus, v jehož službách socialismus chtě nechtě pracuje, bude perfektní harmonií. Bude tím, o co se snažili Řekové, ale co nemohli, krom v Myšlenkách, zcela uskutečnit, neboť měli otroky a živili je. Bude tím, o co se snažila Renesance, ale co nemohla zcela uskutečnit jinde než v Umění, neboť měla otroky a mořila je hladem. Bude kompletní a skrze něj dosáhne každý člověk své dokonalosti. Nový Individualismus je novým Helénismem.
Oscar Wilde, The Soul of Man under Socialism, London 1912, s. 20, 21-22, 23-24, 85-86, 98-99.